Současná Evropa řeší vystoupení Velké Británie z EU. Jak se jako právník, soudce a také občan EU díváte na tento proces a co Evropě rozhodnutí Britů přináší?

Před dvěma týdny jsem se zúčastnil konference se spoluautory knihy Povaha změny v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Profesor Martin Kovář, historik a prorektor UK, se zde zamýšlel nad brexitem ze tří úhlů pohledu – co brexit znamená pro Brity, co pro Evropu a co pro Česko. Dospěl k závěru, že odchod Británie bude mít nejmenší dopad na samotné Brity, větší na Evropu a největší na nás. Domnívám se, že nikdo – ani ti, kdo brexit podporovali a chtěli – nepočítal s tím, že k odhlasování odchodu Británie z EU dojde. Nikdo tak dnes není připraven na právní, politické, ekonomické a další konsekvence důsledků britského referenda. Bylo by logické, kdyby už na včerejším summitu EU britský premiér formálně oznámil odchod své země z Unie, on to však neučinil a zdá se, že to v brzké době ani učinit nehodlá. Zjevně nás čeká dlouhé období nejistoty.

Pro mne je ale pozoruhodné to, že referendum o odchodu z EU se odehrálo právě v Británii, tedy v zemi, o jejíchž demokratických tradicích nelze mít pochybnosti. V zemi, která je kolébkou moderní demokracie. V zemi, jejíž občané vytvořili archetyp gentlemanství a demokratické hrdosti. Za těchto okolností není namístě výsledky referenda banalizovat nebo zpochybňovat. To však současně neznamená, že se zde ve vší syrovosti i neprojevily obecné problémy moderní civilizace, jako například prohlubující se rozdíly v názorech mladých a starších, lidí z měst a z venkova atp.

Pokud bude důsledkem očistná katarze, uvědomění si a pojmenování problémů evropské společnosti, pak to bude skvělé. Horší bude, pokud bude sebereflexe evropskou politickou elitou odmítnuta a Evropa pomyslně ještě hlouběji skryje svou hlavu v písku, aby neviděla narůstající fatální problémy a jejich řešení se vyhnula popřením jejich zjevné existence. Jako pacient, který se neléčí, protože odmítá uvěřit, že je nemocný.

Dnes nikdo přesně neví, co se v Británii odehraje. Když o této zemi mluvíte jako o kolébce moderní demokracie, dá se předpokládat, že bude i nadále vzorem demokratického postupu a bude fungovat jako precedens? Něco jako živá laboratoř demokracie?

Ano, i tak to lze brát. Obávám se ale, že mimořádnost britských tradic a historie je nepřenositelná. Tak, jako byla mimořádná hrdost a odhodlanost Britů za druhé světové války, je atypická atmosféra Británie i dnes, a to i přes všechnu unifikaci globalizovaného světa.

Je po brexitu vůbec reálná vize, že Evropa směřuje k něčemu jako „spojené státy evropské“, nebo se spíš zastaví a bude se debatovat jak dál?

Domnívám se, že po brexitu jsme spíš na cestě směřující od „spojených států evropských“, než na cestě směřující k nim. Nemám dojem, že Francouzi se přestávající cítit být Francouzi, že Němci nechtějí být Němci, a tak podobně, a že všichni niterně pociťují, že jsou především občany Evropské unie. „Evropská federace“ by musela vzniknout jako vyjádření společné spontánní tendence, ne jako plod sociálního inženýrství.

Ale zkusme si tu otázku postavit ještě jinak. Je nutně jedinou, nezpochybnitelnou a dogmaticky správnou cestou ta, po které v tom či onom historickém okamžiku lidstvo kráčí? Je možno tabuizovat některá témata? Myslím, že právě britská demokratická tradice je vzorem významu trvalého hledání cest. Federace či jiné uspořádání „nadstátu“ je otázka formy, ale někdy mám pocit, že pro formu zapomínáme na obsah. To zpravidla nepřináší dobré výsledky. Mohu vám to potvrdit ze své profese jako právník. V současné Evropské unii existují právní normy snad na všechno na světě. Ale příliš mnoho práva cestu vpřed nezaručuje. Tu může garantovat jen právo dobré, rozumné, přijatelné a přiměřené. 

Už teď jsme svědky volání po referendu o vystoupení z EU. Ať už jde o Česko, Slovensko, možná budou o vystoupení usilovat i ve Švédsku, Nizozemsku i Rakousku. Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla Evropskou unii opustit v blízké budoucnosti také Francie. S přihlédnutím k popularitě protievropských či protiimigračních stran jako Front National, UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté, bude se měnit politická mapa? Jakým způsobem? A měly by proevropské strany měnit strategii?

Všechny důležité otázky evropského soužití by měly řešit standardní politické strany, ať už jsou pravicově nebo levicově orientované. Pokud tyto strany nebudou evropská témata brát vážně a budou se zabývat jinými „neproblémy“, předávají tato témata extremistickým stranám, a to je velmi špatné a nebezpečné. Obyvatelé Evropy totiž cítí, že problémy zde jsou, a očekávají od politických reprezentací, že je budou řešit. Brexit tuto skutečnost jen dramaticky zvýraznil.