Za pár dní se vrací do hlavního města a až se situace uklidní, moc rád by se vrátil domů a samozřejmě ke své matce, která, jak říká, žije ve vesničce nedaleko hranic s Ruskou federací. Přinášíme vám rozhovor s tímto „kulturním uprchlíkem“, který informuje o nejčerstvějších událostech na východě Ukrajiny. Dozvídáme se, že napjatá situace tam nebyla až po Majdanu, ale už několik let před ním…

Povězte nám o vašem centru. Na co a koho bylo zaměřeno?

Centrum fungovalo pět let. Pracovali jsme především s místní komunitou, organizovali jsme umělecké výměny, rezidence, pobyty umělců... Zabývali jsme se také vzděláváním. Zásada byla, že umělci, kteří tam přišli pracovat, tak vlastně pracovali s nějakým tématem toho místa - Doněcku. Za těch pět let se tam vystřídali nejen umělci z Ukrajiny, ale také ze zahraničí, kdy tam působili třeba Američané nebo dokonce Číňané.

Kolik lidí se na tom aktivně podílelo?

Deset až patnáct, to bylo hlavní, ale pak na další projekty samozřejmě přijížděli další. S Číňanem se víkendového finále zúčastnilo až sto dobrovolníků.

Pak došlo k jisté situaci a vy jste byli nuceni tuto činnost ukončit. Co se tam událo?

Už před rokem začaly takové první útoky. Tehdy jsme spouštěli takový program, který podporovala americká ambasáda, byli tam američtí umělci. Vylomili nám bránu, přišli tam a vyhrožovali nám, že zaprodáváme vlast Američanům. Ono to vypadá, jako kdyby to začalo tento rok a bylo to čerstvé, ale ty první myšlenky o odtržení se objevovaly už v roce 2004.

Kdo tam vlastně tedy přišel?

Byli to lidé, kteří jsou momentálně v čele Doněcké lidové republiky. Lidé, kteří mají proruské smýšlení a dokonce se jmenovali Pro Rusko. Měli blízko i ke komunistickému myšlení. My jsme nikdy neměli nějaké politické cíle. Pracovali tam lidé různého smýšlení, nebyli jsme nějak proameričtí. Smyslem bylo, aby to centrum bylo otevřené a aby tam docházelo k volné tvorbě. V čele té skupiny už byl tehdy Boris Berezen, který je dneska v čele Doněcké republiky. Je mimochodem autorem jistého science fiction o tom, jak se znovu obrodí Sovětský svaz a porazí všechny ostatní včetně Ameriky.

Dělali jsme takový velký projekt, který vymyslel jeden z polských autorů, jenž chtěl pracovat s literaturou, s něčím, co označuje jako sovětský futurismus. Pozvali jsme na to lidi třeba z Nového Zélandu... Zvali jsme i tohoto člověka, toho autora, který je dnes vlastně ministrem obrany Doněcké republiky. On také dal někde rozhovor, kde řekl, že to umění je dobré, ale úplně mimo. V červnu letošního roku k nám přišlo čtyřicet ozbrojených lidí, kteří měli papír, že ministerstvo sociálních věcí Doněcké republiky zabírá tento prostor, takže jsme museli odejít. Naše vedení bylo zrovna na nějakém mítinku v Kyjevě a byli tam lidé, kteří se starali o produkci, o provoz té budovy. Ti byli na celý den zadrženi, byly jim odebrány telefony. Naštěstí je pak propustili. Pak dovolili, aby tam přišli ruští novináři z nezávislých médií, se kterými udělali interview. Lidé se díky tomu vlastně dozvěděli, co se tam děje.

Takže vaše aktivity se umělecky – ne politicky – nelíbily tomu novému vedení tohoto nikým zatím neuznaného pseudostátu?

To naše umění označili jako nedostatečně slovanské, odsoudili to jako špatné. Nastavili tam řád, že tam bude fingovat, jak oni řekli, to pořádné umění. Podle nich by bylo nejlepší umění krajinářské, aby to vyhovovalo ruské nátuře. V současné době to naše centrum funguje jako velitelství nějaké bezpečnostní jednotky té republiky. V některých těch částech je dokonce vězení. Někteří z našich přátel, kteří byli novináři, tak byli zadrženi.

Hovoříte o Doněcké republice jako už o téměř hotovém státě. To už kyjevská vláda ztratila veškerý vliv?

To je hodně zajímavé, že to v těch různých obrazech vypadá, že všemu vládnou tito lidé, ale různé služby, platy veřejných zaměstnanců, jsou vypláceny z Kyjeva. I když to vypadá, že tam vládnou lidi se zbraněmi, tak ten ukrajinský stát pořád ještě funguje.