Často se v souvislosti se školstvím používá tvrzení, ze kterého se stala už trochu fráze, že si jím budujeme vlastní budoucnost. Jakou roli podle vás školský systém ve společnosti sehrává?

To jsou taková vzletná slova. Do škol chodí děti a mladí lidé, aby se mohli začlenit do společnosti, až vyrostou. Proto asi ta budoucnost.

Když bychom zůstali u té futuristické metafory, jakou budoucnost naší země buduje současné české školství? A liší se v tomto směru nějak od předchozích generací?

Naše školství opouští typ vzdělávání řekněme „konkurenční“, že totiž ti, kteří mají jedničky, pokračují na vyšší typy škol („jdou na studia“) a ti, komu to tolik nejde nebo se jim nechce – setrvávají ve školních škamnách jen relativně krátkou dobu. To se liší zásadně od minulých generací a popsání dopadů (negativních) je nad rámec krátkého rozhovoru.

Ekonom Tomáš Sedláček k 1. září publikoval text, podle kterého dokážou děti pracovat s moderní technikou mnohem lépe než jejich rodiče a učitelé. Následně doporučuje, že by se místo vzdělávání měly „rozvíjet“ hrou na moderních přístrojích a dokonce se v této souvislosti dovolává Komenského školy hrou. Jak se vám jeho inovativní východiska ke vzdělávání dětí zamlouvají?

Děti pana Sedláčka jsem neviděl, ani nevím, jestli nějaké má. Pokud zůstanu u svých – takové vzdělávání by vedlo tak maximálně k tomu, že syn dosáhne 568. levelu v Tankové bitvě a dcera napitvoří o tisíce fotografií více na aplikaci Snapchat. Se vzděláním vidím průnik nula. Že děti ovládají „dotykáč“ lépe než 85letý dědeček, je myšlenková „perla“. Ano, ovládají.

Jak by podle vás mělo školství na tuto „komunikační revoluci“ reagovat? Je podle vás něco, co se s jejím rozvojem stalo zbytečným, a naopak něco, na co by se měl klást větší důraz?

V jádru nemusí reagovat nijak. Děti mají hodně číst (mohou číst na tabletu případně, ale o to nejde). Mají se naučit pořádně cizí jazyk. Mají získat matematické dovednosti a logické myšlení.

V toto procesu vám jako učiteli mohou často pomoci IT technologie, ale jaksi „no a co“. To je jako tvrdit, že se zásadně změnila gastronomie po vynalezení elektrické ledničky. Ano, spousta věcí je snazších, potraviny udržíme déle čerstvé, nechodí se každý den na trh a nevaří se tolik sezónně. Ale dobré jídlo zůstává dobrým jídlem.

Kromě předávání vědomostí se často v souvislosti se školstvím hovoří také o „výchově“ dětí. Pod tímto termínem si můžeme představit ledacos, někdo by chtěl vychovávat děti k elementární etiketě, jiný zase k „evropské, globální a multikulturní výchově“, jak jsem skutečně četl v jakémsi instruktážním manuálu. Jaké by měly být výchovné ambice škol podle vás?

Ve školách se má především učit. Na výsledcích výuky má záležet. Vytvoření prima atmosféry ve škole je jednou z klíčových věcí. Atmosféry bezpečí, spravedlnosti, klidu, legrace… To je pro dobré učitele součást jejich denní práce. Ideologické projekty a výchovy – jsou ale úplně něco jiného a do škol v jádru nepatří.

Poměrně žhavým tématem letošního léta byla inkluze. Když odhlédneme od způsobu jejího provedení a podíváme se na základní myšlenku: Jak moc důležité je podle vás, aby děti ve škole poznávaly také reálný život včetně toho, že lidé jsou různí?

Lidé jsou různí a děti to nejpozději 2. září poznají. To nijak nesouvisí s tím, že některé mentálně slabé děti budou nahnáni od specialistů k 18letému asistentovi se 14denním kurzem do normální školy. To je zločin na těchto dětech.

Jsou podle vás žáci a studenti procházející současnými školami připraveni na fungování v reálném světě? A co je na realitě překvapí nejvíce?

Jak kdo. Většina mých známých na pozici zaměstnavatelů sice velmi brblá a vidí kvalitu absolventů skepticky, ale neviděl jsem zatím empirický průzkum v této věci.

Učil jste, jak jsem zjistil, od roku 1993, to je už 23 let. Vaši první žáci už jsou tedy poměrně dlouho ze školy venku a pracují. Co podle vás tato generace porevolučních školáků přináší České republice? A liší se v tomto nějak třeba od vaší generace, která už ve studentských letech dělala revoluci?

Já učil už na vysoké různé brigády a záskoky – čili myslím od roku 1990. Ve stručnosti si myslím, že jsou lidé v jádru stejní. S revolucí to nijak nesouvisí, 17. listopadu jsem šel na demonstraci a pak byla týden revoluce a drželi jsme okupační stávku školy. To třeba při tzv. Palachově týdnu jsme zase byli týden na lyžařském kurzu v Krkonoších. Týden není dlouhá doba.

Existují určité, řekněme, „geopolitické“ okolnosti, které poznamenávají životy celých generací bez ohledu na to, k čemu byly vychovávány a připravovány. Třeba první světová válka vytvořila fenomén „ztracené generace“... Jaké výzvy podle vás uchystá dospívající generaci současná Evropa a současný svět?

Bezpochyby existují takové okolnosti, a sice velmi silné. Někdo se narodí lépe (myslím časově), někdo hůře. Mám čtyři děti a nechci na vámi zmiňované „výzvy“ raději myslet, abych nepropadal depresi.