Pane inženýre, v první části rozhovoru, který nedávno vyšel v Parlamentních listech, jsme mluvili o tom, jak němečtí sousedé nakupují půdu v českém pohraničí. Pojďme nyní na další téma a to téma „agrobaroni“. Tento výraz se dnes často používá, občas dokonce až jako hanlivý. Co vy říkáte „označení“ agrobaron?

Tak k tomu bych řekl jen jednu věc, že ten kdo užívá toto označení, vůbec neví, o co kráčí. Snaží se neustále rozdělovat malé a velké zemědělce, což je trend v podstatě porevoluční, protože bylo zapotřebí snižovat zemědělskou výrobu v Čechách. A tak se neustále tyto skupiny malých a velkých proti sobě štvou. A je to podle principu rozděl a panuj.

Víte, když někdo třicetiletý zasvěceně začne hovořit o agrobaronech, tak by podle mě potřeboval pár facek. Když je to někdo starší, tak by se měl praštit do hlavy, aby se trošku rozpomněl a obnovila se mu paměť.

To jsou docela ostrá slova…

Ostrá slova používám proto, že mám své vlastní prožitky. Protože v době před a porevoluční jsem působil jako náměstek statku, který se privatizoval. Dál potom těsně po revoluci jsem pracoval jako předseda družstva, které bylo transformováno. Takže o těchto věcech znám detaily.

A jak vlastně tedy vznikl onen název „agrobaron“?

Agrobaroni představují v podstatě tři skupiny. První jsou ti, kteří „vznikli“, když se privatizovaly státní statky. Druzí, když se transformovala družstva a třetí, když se privatizovaly společné družstevní zemědělské podniky.

Můžeme to prosím trochu rozebrat?

Takže, jak jsem řekl, první skupina vznikla z těch, kteří privatizovali část státního statku. Byli to technici nebo zaměstnanci, kteří se báli, že přijdou o práci, a tak si podali privatizační projekt. V případě, že byl schválen, tak ten dotyčný dostal k dispozici pozemky, zaměstnance, dobytek a v rostlinné části rozpracovanou výrobu. Tím se stát elegantně zbavil veškerých povinností vůči státnímu majetku a zaměstnancům. A převedl vše na privatizéry.

To ovšem bylo v době, kdy nebyl o dobytek zájem. Zabíjely se i březí krávy. Bylo to v době, kdy mlékárny platily za mléko málo a pozdě. A tito lidé šli do obrovského rizika. Často se stávalo, že museli využít překlenovací úvěr, který měl úrokovou sazbu 15 až 17 procent, aby měli třeba na první výplaty. A když se jim úvěr nepodařilo sehnat, tak museli zastavit i svůj dům. A v případě, že zkrachovali, tak o něj přišli. Takže pak ti, kteří byli úspěšnější, samozřejmě zabrali území toho, který končil. A jejich území se nějakým způsobem rozšiřovalo a podnik narůstal. Takže tento člověk ustál to nejhorší.

Podařilo se mu na splátky splatit majetek, který privatizoval. Dnes ale už zestárl a přemýšlí, co dál. Má třeba i své potomky. Ti však třeba neprojevují zájem, protože dobře vědí, co si zažil táta. Tak si najdou raději jiné, lukrativní, zaměstnání. Tyto podniky bez nástupců se pak prodávají a na to čekají spekulanti.

Proč spekulanti?

Protože to jsou lidé, kteří nechtějí hospodařit a používají tyto podniky spíš jako zboží.

Pojďme i na druhou skupinu „agrobaronů“…

Druhá skupina v podstatě vznikla z transformovaných družstev. V 90. letech transformace probíhala v poměrně napjatém prostředí. Proti sobě byli často postaveni restituenti a vedení tehdejších transformovaných družstev. Podniky se často rozebíraly a nastával problém. Když se sešli dva rozumní partneři na jedné i na druhé straně, zpravidla došlo k nějaké rozumné dohodě. Zpravidla to byli ti, kteří chtěli dál hospodařit. Největší problémy byly s těmi, kteří pocházeli většinou z městského prostředí a ani nevěděli, kde jsou pozemky, které zdědili po svých předcích.

Představovali si, že jejich vypočtené podíly budou vypláceny v penězích. A v tom byl ten zásadní problém. Často tyto spory končily u soudu. Oni totiž nechápali, že nešlo o rozdělení peněz, které v té době stejně nebyly, ale o rozdělení majetku. Majetkem byly v podstatě i dluhy, to znamená nesplacené úvěry, betonové plochy, meliorace a ty se prostě nenechaly zpeněžit. V tom byl ten zásadní problém. Našli se však někteří, kteří byli ochotni na rozpadajícím družstvu, nebo na jeho části, hospodařit. Ať to byli jednotlivci nebo společnosti s r. o., případně akciové společnosti. Ti za svoje podíly a ostatní zakoupené vyčlenili nějaký majetek, na kterém hospodařili. Po počátečním nadšení mnozí rychle povychladli a zkrachovali. Zůstali jen ti nejschopnější. A jejich podniky narůstaly. A to jsou dnes ti takzvaní agrobaroni, kteří vznikli z té druhé skupiny.

A ti třetí?

V každém okrese vznikly za socialismu zpravidla společné družstevní zemědělské podniky, které se specializovaly na chov prasat a drůbeže. Časem se tyto družstevní podniky přeměnily na různé společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti a privatizovaly se podobně jako se privatizoval náš průmysl. To znamená, že buď jednotlivci, nebo některé skupiny skupovaly podíly nebo akcie a stali se majoritními vlastníky. Tyto podniky s ohledem na dotace jsou nejrizikovější, protože nemají většinou žádnou půdu.

Mimochodem, ještě bych chtěl dodat, že pan Prouza a jiní, kteří pomlouvají takzvané agrobarony, by je neměli pomlouvat, ale měli by se před nimi klanět.

Podívejme se i na tolik diskutované dotace v zemědělství...

Dotace do českého zemědělství v porovnání s Evropou jsou neuvěřitelně nízké. Původní dotace, které jsme dostali od EU, byly už směřovány na to, aby došlo k poklesu. To znamená, že se nedotovala výroba jako v západních státech, ale dotace se směřovaly na pozemky. Velká část dotací je vázána na užívání pozemků a nepodporuje tak svým způsobem výrobu. Nejhůř jsou na tom tedy ti, kteří v podstatě zemědělskou půdu nemají, což je ta třetí skupina podnikatelů, bývalých společných zemědělských podniků. No a tam se dotace mohou poskytnout jedině z národních dotací tak, že pokud Ministerstvo zemědělství rozumně uvažovalo, přidělilo alespoň nějaké dotace na obnovu technologií. Bez toho by nepřežili.

Pokud by tito podnikatelé skončili, přijdeme o většinu prasat a drůbeže, které nám ještě zbyly.

Humbuk, který dělala Agrární komora ČR, nebyl zcela vysvětlen. Největší humbuk se udělal kolem poskytované platby na prvních 150 hektarů. Když hospodář hospodaří na pozemku do 150 hektarů, dostává za něj příjemný příspěvek a to je dotace kolem 7 tisíc korun na hektar. Ale agrární komora nevysvětlila vše. U toho, který měl 151 hektarů, to všichni chápali, že už nemá dostat ani korunu. Není to pravda. Ty velké společnosti jsou složené většinou z malých. A ten, kdo má třeba tisíc hektarů nebo 1500, tak na něj samozřejmě také něco zůstane. Samozřejmě že méně. Na někoho třeba tisíc korun, na někoho dva, na někoho tři. Faktem zůstává, že ti velcí, řeknu 5 tisíc hektarů a výše, tam se ta pomoc vytratila v podstatě na nulu. Ale oni jsou schopni si pomoci třeba tím, že dokážou výrazně ušetřit například při nákupu hnojiv, osiv a postřiků. Dokážou totiž uplatnit množstevní slevy.

Já jsem sám před důchodem řídil podnik, který měl pět a půl tisíce hektarů a byl složen ze tří podnikatelských subjektů a jedné obchodní organizace, přes kterou se realizoval nákup i prodej. A tak například jen na hnojivech pro jarní období jsem to dokázal z 11,5 milionu nabídky snížit na 9 milionů 200 tisíc. A platbu jsem měl až po žních. Obdobné to bylo u osiv.

Na druhou stranu je pravda, že kvůli vysokým dotacím někteří větší podnik rozdělili na několik menších.