Předseda Poslanecké sněmovny Vondráček se při návštěvě Moskvy setkal i s lidmi, kteří jsou na indexu EU, tedy mají v rámci sankcí zakázaný vstup do EU. Je to prozíravé? Je vůbec dobré navštěvovat Kreml, když někteří politici vidí „rudě“, jen když se řekne Rusko?

Myslím si, že ve vztahu s Ruskem ta nejhorší ze všech možných variant je izolovat ho, snaha vyloučit ho z mezinárodního společenství. Když pokračují naše obchodní vazby, když je třeba s Ruskem dohodnout se ohledně Sýrie, boje s terorismem, Islámským státem a mnohé další otázky, jak by to bylo možné bez dialogu? Jak jinak by bylo možné dospět k nezbytným dohodám? A to už nehovořím o tak složitých otázkách, jako jsou jaderné zbraně či celoevropská spolupráce v řadě oblastí. Macron obědval s Putinem v Petrohradě a náš předseda Poslanecké sněmovny by se nemohl setkat se svými partnery? Ostatně pokud vím, sankce EU, spočívající mimo jiné v zákazu vstupu některých ruských činitelů na území států Evropské unie, neznamenají zákaz cest evropských politiků na setkání s těmito ruskými představiteli u nich doma.

Novináři se nejen vyhazují do povětří, jako se to stalo nedávno na Maltě, ale také se čtvrtí, což se s největší pravděpodobností událo s opozičním saúdskoarabským žurnalistou při jeho návštěvě saúdské ambasády v Turecku. Dalšímu novináři, tentokrát z Chorvatska, je vyhrožováno smrtí a celá jeho rodina prožívá veliká traumata. Bulharská novinářka prý byla „jen“ obětí vyšinutého mladíka, ale kdo ví… Začíná hon na novináře i v Evropě?

K vaší poslední poznámce v otázce: hon na novináře nezačíná jen v posledních pár letech, ten provázel tuto profesi téměř od jejího vzniku, protože objektivní a hloubaví novináři byli vždycky trnem v oku těch, jejichž pletichy odhalovali. Případ slovenského novináře Jána Kuciaka je jen špičkou ledovce, třebaže přesnou statistiku úmrtí novinářů při výkonu svého povolání vede Mezinárodní tiskový institut teprve posledních 15 let. Avšak právě letošek byl nejhorším rokem – od ledna do dnešního dne jich zahynulo 119, z nichž většina byla zabita cíleně, nejvíce v Sýrii – letos 36; a většinou se také nepodařilo zavřít a soudit ty, kteří se těchto vražd dopustili. A také se většinou jednalo o válečné konflikty, v nichž byli novináři likvidováni, aby nešířili informace narušující propagandu některé ze stran konfliktu. Jaké byly další případy? Například v Somálsku bylo letos zabito z podobných důvodů 16 novinářů, dalšími zeměmi v největším počtu zlikvidovaných představitelů médií je Mexiko se sedmi zabitými, v Pákistánu a na Filipínách jich bylo zavražděno po pěti. A to přesto, že na Filipínách existuje svoboda tisku, ale násilí na žurnalistech se fakticky netrestá. Celkově nejnebezpečnější je Blízký východ s 36 zabitými, dále Afrika – kromě Somálska také Nigérie a Eritrea. V Asii letos zahynulo 26 novinářů a v Latinské Americe 22 – Mexiko, Brazílie, Honduras a Kolumbie. Stačí vám tyto příklady?

Ministr Petříček chce do naší zahraniční politiky vrátit étos devadesátých let a ochrany lidských práv, čímž jsme byli vyhlášení. Je to smysluplné, když šel svět dál jinými kroky a po jiné cestě a třeba v OSN mají plná ústa lidských práv spíše diktátoři, kterým žádné lidské právo není svaté? Jde podle vás o navázání na odkaz Václava Havla?

Před několika dny jsem byl na jeho, tedy Petříčkově, vystoupení před novináři v barokním klášteře dominikánů, toto setkání organizovala Asociace pro mezinárodní otázky, AMO, kde však pan ministr hovořil dost obecně. Víte, už sám problém svobody slova a lidských práv, jestliže ho chceme brát absolutně, je dost problematický. Například je za to dost často kritizována Ruská federace. Ale když opoziční nezávislé noviny Nezavisimaja gazeta (náklad 40 000 výtisků) dělala průzkum v reprezentativním vzorku 20 000 obyvatel, zjistila, že drtivá většina z nich si pod těmito pojmy představuje bezplatnou lékařskou péči, bezplatné vzdělávání, ale jen čtyři procenta svobodu shromažďovací. Ono je těžké v zemi, kde řada vesnic, zejména na Sibiři, má chybějící spojení se svým nejbližším okresním městem, se ptát, zda jsou například pro volný výjezd za hranice státu.

Pomohlo by ke stabilnímu mezinárodnímu ovzduší, kdyby ustal veškerý dialog se zeměmi, které podle našeho názoru porušují tato práva? Vždyť OSN byla založena právě proto, aby se stala platformou k dialogu všech států světa bez ohledu na politické zřízení, které tam vládne. Je známo rčení diplomatů, že tam, kde se přeruší dialog, začnou jednat zbraně. Chceme takový svět, kde by se pořád válčilo? Myslím si, že tento problém pochopil i prezident Václav Havel během výkonu své funkce. Dialog přece ještě neznamená souhlas s druhou stranou, jen to, že se vzájemné problémy nebudou řešit na válčišti, ale u jednacího stolu. Jak jinak by bylo třeba možné uzavřít dohodu o nešíření jaderných zbraní, kdybychom odmítali jednat s těmi, kteří je bez ohledu na vše také vlastní? I v době nejprudšího nepřátelství v období studené války zasedali představitelé největších mocností k jednacímu stolu. Sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin a americký prezidentův poradce a ministr zahraničí Henry Kissinger se pravidelně scházeli při obědě, tykali si, oslovovali se „drahý Toljo“, „milý Henry“, ač byli představiteli mocností, které byly na mezinárodní scéně největšími rivaly. Oba dva mi to osobně potvrdili. Zažil jsem na vídeňských odzbrojovacích jednáních, kdy se vzájemně osočovali americký a sovětský představitel, a poté všichni společně šli na pivo. Všechno je relativní a všechno má své meze.