Velmi cenná Ransdorfova knihovna může skončit na smetišti. Je to opravdu tak vážné?

Podle dostupných informací ano. Možnosti dobrovolnického financování nejsou nekonečné, pokud pomineme okolnost, že dojezd z Prahy – nepočítaje jiná místa našeho státu – je kolem dvou set kilometrů. Totéž platí i pro její provoz. I tady dobrovolná práce zdarma nemůže stačit. Systematický, faktický a dlouhodobý nezájem Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) v této věci se zdá být, bohužel, mimo diskusi.

Co je na ní nejcennější?

Filozofická, sociologická, ekologická, historická a ekonomická literatura prokládaná řadou – řádově četnými stovkami exemplářů – zahraničních prací kupovaných Miloslavem Ransdorfem během jeho četných zahraničních cest. Ransdorf byl mimo jiné dlouholetým stínovým ministrem zahraničí KSČM, což mu v této věci poskytovalo řadu možností.

Proč se komunisté o tento svůj „poklad“, a potažmo o Ransdorfův odkaz více nestarají?

Neutěšené mezilidské vztahy. Neschopnost se mezi sebou domlouvat a koordinovat. I značná neprofesionalita ve vystupování některých lidí osobně v KSČM Ransdorfovi zvlášť blízkých, ústící nezřídka do vzájemně palčivých, zvnějšku takřka neprůhledných negativistických resentimentů. K tomu se zdá přistupovat dnes už i skutečný nedostatek financí. Častá absence nezřídka až elementární profesionality a alespoň nezbytného pragmatismu nezůstává bez následků.

Před dvaceti lety přešel Miloslav Ransdorf z české Poslanecké sněmovny do Evropského parlamentu. Jak vlastně vnímal Evropskou unii?

Jako významnou potencialitu pro integraci a sílení evropské levice napříč unijní částí kontinentu s důrazem na její postkomunistickou východní část. Proto také v roce 2004 hlasoval pro náš vstup do této bruselské sešlosti. Dá se oprávněně říci, že se v ní nikdy neztratil.

Co pro vás osobnost Miloslava Ransdorfa znamenala?

Ransdorf i ve svém nekončícím druhém životě, který trvá už déle než osm let, zůstává nedoceněnou a nedoceňovanou osobností demokratické levice nejen v jejím středoevropském rozměru. Mimo politický rozměr jeho osobnosti je nutno dostatečně vážit jeho myslitelský marxistický vklad do teorie sociálně ekonomických formací, velkolepý nástin dějin evropského myšlení XVI. až XVIII. století, a v neposlední řadě i jeho editorské aktivity. Z nich bych nejvíce vyzvedl celoživotní syntézu významného českého slavistického archeologa Zdeňka Klanici Počátky Slovanů a vzpomínkovou knihu Marie Švermové Vzpomínky.

Jako myslitel i koncepční politik plně navázal na Palackého, Havlíčka, Masaryka, Šmerala, Beneše. Také na Kurta Konrada, Jana Švermu, Roberta Kalivodu, Radovana Richtu, Karla Kosíka. A dále tvořivě rozvinul jejich stále živý klasický odkaz. Rázem své osobnosti velmi až překvapivě připomíná významného historického komunistického teoretika Záviše Kalandru.

Jaké by bylo ohledně jeho knihovny nejlepší řešení?

Podotýkám, že je to výlučnou vnitřní věcí KSČM. Dodal bych také, že by se měla stát autonomním oddílem Šmeralovy knihovny, kterou Ransdorf pomáhal spolubudovat. Je tu ovšem otázka mezilidských vztahů, kterou jsem už zmínil v úvodu tohoto interview. Jinak knihovnu potká osud někdejšího Muzea dělnického hnutí, jež Ransdorf rovněž budoval a jehož sbírkové fondy jsou dnes podle informací z roku 2016 tak trochu nesmyslně součástí Národního muzea jako jeho samostatný oddíl.