Před vypuknutím koronavirové pandemie jsme slýchali, že dnešní mladí – ti narození po roce 2000, tedy tzv. „mileniálové“, jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?

To vše asi pramení z mezigeneračních problémů, ty ale byly vždy a v každé době. Když si vzpomenu na sebe, děti květin, šedesátý osmý, vzdor hodný dění ve společnosti. Pokud jde o dnešní generaci, nemyslím, že by zrovna tahle generace se měla mít hůř než její rodiče a prarodiče. Válku nezažili, totalitu nezažili, hlášku „dobře už bylo“ neberu. Předně vycházím ze známého: „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Je ovšem otázkou, k čemu je vedou rodiče, škola a společnost. A tam bych řekl, že se budou mít hůř – především je před nimi spousta podivných nejistot. Je to generace mama hotelů, parazitů na dotačních zdrojích, generace, co si neví rady se svým pohlavím, vůbec si takové idiotismy nedovedu v době našeho mládí představit. Jsem rád, že jsem žil v době, kdy pár facek jasně definovalo problém a hovadiny podobné těm dnešním jsme neřešili. A taky nebyl, kdo by nám je natloukal do hlavy. Marně přemýšlím, co bylo horší – socialisticko-komunistické bláboly, nebo dnešní multikulti genderově vyvážené a politicky korektní sračky.

Takže když vezmeme všechny zmiňované nejistoty negativně působící na duševní rozvoj mladého člověka, k tomu trvalý pobyt v matrixu, studia oborů, o kterých téměř nikdo neví, k čemu by mohly být užitečné, působí to zmatek a chaos. Takže výsledkem je generace, na kterou když se někdo škaredě podívá, tak se rozbrečí a utíkají to do Prahy, Bruselu, Štrasburku žalovat. Generace, z nichž mnozí jinak jednají face to face, jinak za zády. I když to je pro určitou část naší populace dosti charakteristické, to nebude generačně zas tak odlišné.