Před vypuknutím koronavirové pandemie jsme slýchali, že dnešní mladí – ti narození po roce 2000, tedy tzv. „mileniálové“, jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?

To vše asi pramení z mezigeneračních problémů, ty ale byly vždy a v každé době. Když si vzpomenu na sebe, děti květin, šedesátý osmý, vzdor hodný dění ve společnosti. Pokud jde o dnešní generaci, nemyslím, že by zrovna tahle generace se měla mít hůř než její rodiče a prarodiče. Válku nezažili, totalitu nezažili, hlášku „dobře už bylo“ neberu. Předně vycházím ze známého: „Jaký si to uděláš, takový to máš“. Je ovšem otázkou, k čemu je vedou rodiče, škola a společnost. A tam bych řekl, že se budou mít hůř – především je před nimi spousta podivných nejistot. Je to generace mama hotelů, parazitů na dotačních zdrojích, generace, co si neví rady se svým pohlavím, vůbec si takové idiotismy nedovedu v době našeho mládí představit. Jsem rád, že jsem žil v době, kdy pár facek jasně definovalo problém a hovadiny podobné těm dnešním jsme neřešili. A taky nebyl, kdo by nám je natloukal do hlavy. Marně přemýšlím, co bylo horší – socialisticko-komunistické bláboly, nebo dnešní multikulti genderově vyvážené a politicky korektní sračky.

Takže když vezmeme všechny zmiňované nejistoty negativně působící na duševní rozvoj mladého člověka, k tomu trvalý pobyt v matrixu, studia oborů, o kterých téměř nikdo neví, k čemu by mohly být užitečné, působí to zmatek a chaos. Takže výsledkem je generace, na kterou když se někdo škaredě podívá, tak se rozbrečí a utíkají to do Prahy, Bruselu, Štrasburku žalovat. Generace, z nichž mnozí jinak jednají face to face, jinak za zády. I když to je pro určitou část naší populace dosti charakteristické, to nebude generačně zas tak odlišné.

Ale je to tak skutečně? Bohužel, pro část této generace to skutečně platí, ale jsem si jist, že ne pro celou generaci. Naštěstí, alespoň co znám ze svého okolí, tak jsem si jist, že to není beznadějné. Ale přece jenom studium přírodovědných, lékařských či technických oborů dává jiný základ, pragmatický, založený na logice, matematice, přírodních zákonitostech, platných alespoň v této části galaxie. Ale abych nebyl napadán pro zaujatost, totéž najdeme ve většině společenskovědních oborů, nakonec já jsem původně chtěl jít, pokud jde o univerzitní studium, na archeologii a historii. Jen tím myslím to, že se řada společenskovědních oborů dostala do podoby pro mě víc než podivné. Ale berme to jako můj zcela subjektivní pohled.

Co dalšího ještě zatěžuje mladou generaci při pohledu na svět?

Další problém současnosti, je přemíra informací a informačních zdrojů. Pravých či nepravých, těch se správnou pravdou nebo těch dezinformačních. To vede k problémům se zvládáním informací, jejich přemíra vede k tomu, že se ztrácí kreativita v myšlení, slepě kopírujeme internetové zdroje, aniž bychom byli schopni jim porozumět. Myslím, že je to také otázka relativizace všeho, ztráta víry – v boha, ve vyšší spravedlnost, nerespektování autorit. Je to také otázka neustálého posouvání hranic toho, co je ještě společností akceptováno. Pocit neomezené svobody vlastní normálně se vyvíjející mladé generaci. Mládí odpovídající pocit neexistujících závazných povinností a nerespektu k autoritám, ať už jsou to rodiče, učitelé, politici, starší generace.

Ale jak jsem říkal, určitě to není celogenerační problém už proto, že jsem byl a jsem vždycky optimista, ale určitě se to týká nezanedbatelné části mladé generace. Ale zase optimisticky vzato – každá generace má něco, je něčím poznamenaná a je něčím divná a jiná. Aspoň si tedy myslím.

Jsou klimatické změny a různé pandemie tím nejhorším, co na nás může v blízké budoucnosti dolehnout? A je pravděpodobné, že po letošní zkušenosti budeme lépe připraveni na příští epidemie, aby se skoro nezastavil život v zemi, jako tomu bylo od března do května?

Podle mého názoru klimatické změny určitě nenastanou v podobě hlásané klimatickými alarmisty. To nic nemění na faktu, že problematika globální změny je reálná a problémy životního prostředí planety jsou vážné už minimálně sto let. Ale poradili jsme si s řadou z nich, jako třeba acidifikací i dalšími. Ale lidská zpupnost po desítky let přehlížela narůstání problémů, a to, že mnohé sotva vyřešené problémy nahrazují jiné. Staré toxické, perzistentní, ve vodě málo rozpustné chemické látky, strašící nás od třicátých let minulého století, vystřídaly nové, moderní, ale pořad toxické, ve vodě dobře rozpustné a velmi pohyblivé v prostředí. Svět kolem nás se skládá ze statisíců, milionů různých chemických látek, o jejichž účincích a vlivech jsme neměli a nemáme dostatečné znalosti o tom, co mohou způsobovat, jak se projeví teď anebo pozítří, jak se projeví na lokální, regionální nebo globální úrovni.

Používali jsme je, aniž jsme tušili, jak se v prostředí či organismech budou chovat a co mohou způsobovat. Dlouhá léta pro to používám označení chemické časované bomby. Prostě tu jsou a my nevíme, kdy dojde k problému. Mnoho je jich někde ilegálně uloženo a tento problém stále přetrvává a případné klimatické změny nebo vyšší výskyt extrémních událostí je znovu přivede na povrch. Klasickým příkladem takové spojitosti přírodních a antropogenních rizik jsou povodně, zvyšující se teplota a další problémy.

A stejně tak pandemie koronaviru. Nevěděli jsme o něm nic, teď víme cosi, ale určitě ne vše. Nevěděli jsme, co s ním, jak na něj. Teď trochu víme. Určitě se objeví další. Budeme spekulovat, zda jsou přirozené nebo jsou možnou biologickou zbraní.

Podívejme se na možné přístupy – neuděláme nic, uděláme něco, uděláme něco preventivně racionálního.

Tak jako u těch chemických látek – když už o nich něco víme, tak naše aktivity musí směřovat k prevenci škodlivých vlivů a dopadů a jejich eliminaci, to jsou základy strategie mezinárodních i národních organizacích, ať jde o chemické látky, radiaci, biologická rizika.

Předpokládám, že každopádně pokud se něco podobného vyskytne, tak budeme lépe připraveni. I když nerad konstatuji, že jsem si to myslel i po povodních v létech 1997 a 2002 a později. Některé chemické havárie posledních let mě přesvědčily o opaku.