Co jste dělal během sametové revoluce v roce 1989?

Do Československa jsem přijel v roce 1985. Nicméně 17. listopadu 1989 a během sametové revoluce spolužáci založili stávkový výbor. Všemu vládla obrovská euforie, že dojde k nějakým změnám. Prožívali jsme to společně. Země žila nadějí, že přijde lepší doba, konec diktátu jedné strany.

Pokud si dobře pamatuju, tak zde za bývalého režimu studovali pouze studenti ze zemí, které měly přátelský vztah s východním blokem. Většinou šlo o socialisticky naladěnou mládež, a ta to mohla vnímat třeba i jako zradu SSSR či povstání prozápadních živlů...

Narodil jsem se v roce 1968, takže jsem prožil v Kábulu království, převrat i ruskou okupaci od roku 1979. Uspěl jsem u přijímaček na vysokou a po půl roce přišla nabídka studovat ve východní Evropě. Když se pak posílali studenti do zahraničí, tak měli buď vládní anebo stranická stipendia. Každý to měl napsané v indexu. První měli dobré výsledky, druzí měli „rudý“ profil. Já měl vládní stipendium. My z Afghánistánu jsme navíc už také věděli, jak vypadá Sověty obsazená země s tanky na každé křižovatce.

Jak se změnila česká společnost za tu dobu, co jste tady?

Hodně. Lidé brali Západ jako ráj a neuvědomovali si, že tam musí člověk dodržovat určitá pravidla a čím je úspěšnější, tím více má povinností. Můžeš si říkat skoro co chceš, ale musí se makat mnohem víc než v socialismu. Neděláš, nemáš. Sociální dávky se tam až tak moc nerozdávaly. Pro některé to byla velká změna, ale šlo o výzvu. Každý stál na stejné startovní čáře a všichni měli podobnou možnost něco začít. Podnikat, jít do politiky, dělat něco jiného. Začalo se cestovat ve velkém, takže lidé poznávali jiné způsoby života. Mladým lidem se otevřely obrovské možnosti. Je pravda, že někteří, zvlášť starší lidé, na to doplatili.

Na druhou stranu zní hlasy o ukradené revoluci, lepších startovních podmínkách bývalých režimních kádrů a vlastně i o tom, že za „socíku“ bylo lépe...

Když jsme jednou odpluli z přístavu socialismu a vybrali si Západ, tak bych si nestěžoval. Bylo jasné, že na Západě se nelenoší. Když nemakáš, nevzděláváš se, jsi zátěž pro společnost. Často proto společnost kritizovala Romy, a nyní je v Německu vidět stejný problém s uprchlíky. Nemakačenkové budou na nové poměry vždycky nadávat. Jinak práce v Česku je, a spousty. Jestli se chceme přiblížit Švýcarsku, tam je jiná výplata, ale uvědomme si, že i větší daně a povinnosti. A mladí, co pořád vzývají socialismus, už vůbec nechápu.

Dobře jste se znal s Václavem Havlem a přátelíte se s jeho ženou Dagmar. Jak jste vnímal prvního českého prezidenta?

Projev Havla na Václavském náměstí v roce 1989 je nezapomenutelný. Pak přišla příležitost, že jsme naplánovali první společný humanitární projekt Voda pro Afriku. V Africe jsme vytipovali dvě země, kam by se dovezla čerpadla a celé vesnice by měly vodu. Havel byl první, co se k tomu přihlásil. S výtvarníkem Jiřím Davidem jsme navrhli sochu černého anděla. Bylo jich sedmadvacet a stály ve všech velkých obchodech. Tam se vybíraly peníze na čerpadla.

Havel otevřel Československu dveře do světa. Všude, kam se podíváte, ctí Václava Havla. Ostatně jsem se podílel na výrobě neonového srdce nad Pražským hradem, kterému se říkalo Havlovo.