Sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nikdy jsem obratu „něco slavit“ pořádně nerozuměl. Neslavím ani své narozeniny a už vůbec by mě nenapadlo oslavovat státní svátek Den upálení mistra Jana Husa. Připadal bych si jako ta babička, která na jeho hranici přiložila polínko. Nedávno se však přesně v tom duchu slavilo padesáté výročí vpádu spřátelených armád v srpnu 1968. Bylo to všude, bylo toho moc, bylo to na hlavu. Trochu to připomínalo vtip z let, kdy Lenin oslavoval sté narozeniny a jeho obrázky zdobily poloprázdné výklady Masny a Zeleniny. Opilý chlap tahá policistu za rukáv a opakovaně se ho ptá, jestli neví, co se stalo se soudruhem Leninem. Proč? Co by s ním mělo být? Nevím, ale už jsem o něm dvě hodiny nic neslyšel.

Starší lidé mají vždycky pravdu, stejně jako je hlas lidu hlas boží. Nicméně řeči o neexistující republice nebo o tom, že je rozkradená a rozprodaná, jsou jen mantry, které se neustále opakují, a nic na tom nemění fakt, že je na nich něco pravdy. Ani jedno, ani druhé není důvod stoleté výročí neslavit. Všichni ale tušíme, že už to nikdy nebudou slavnostní průvody s družičkami, věnci, s lidmi oblečenými do nejlepších šatů, s lidovými veselicemi, které jsem s potěšením sledoval v televizním pořadu Karla Čáslavského Hledání ztraceného času. Tehdy ještě mělo slovo „slavit“ skutečně význam – „prostřednictvím kolektivní akce rituální povahy vyjadřovat radost nad určitou událostí“. Tohle se už nevrátí, i když mě překvapilo, kolik lidí sté výročí po celé republice oslavovalo. Potěšilo mě, že hlavní mediální proud pochopil vážnost chvíle a nechal protentokrát „trenkaře“ i věčné kverulanty stranou. Bohužel mu to dlouho nevydrželo.

Takže slavit ano, ale s mírou. Ze zkušenosti vím, že když se to přežene, nastane druhý den vystřízlivění, kocovina a deprese jako prase.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A podle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Naše země vzkvétá, ale myslím, že ne tak rychle, jak bychom si přáli. Nevím, jestli se máme nejlépe v historii, ale máme se dobře. Kdybychom se měli líp, stejně by se našli kverulanti, kteří si toho vážit nebudou. Naši předkové by byli hrdí na Járu Cimrmana a Jardu Jágra. Styděli by se naopak za poslance, kteří když přicházejí poprvé do budovy ve Sněmovní ulici, bývají většinou normální lidé. Jakmile ale vstoupí do tohoto zacykleného prostoru, stanou se z nich úplně jiné bytosti. Jinak mluví, jinak myslí. Je to takový malý zázrak, něco jako obrácení Ferdyše Pištory, ale naruby.

V listopadu 1989 se tvrdilo, že za pár let doženeme v ekonomické úrovni Rakousko. Což se tak úplně nepodařilo. Je rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem způsoben jen dědictvím komunistického režimu? Nebo je problém i v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

To dědictví bych podepsal, ale tak jednoduché to není. Komunisti tady byli čtyřicet let, přičemž nové časy tržního hospodářství u nás trvají jen o deset let míň. Hlavně v devadesátých letech se kradlo a tunelovalo ve velkém téměř s požehnáním státu a tyto roky a peníze musejí při dohánění Rakouska také někde chybět.

Zásadní problém, proč jsme zatím Rakousko nedohonili, je ale ve školství. Tam je největší potenciál. Nedávno řekl rektor jedné vysoké školy v rádiu, že každá reforma základního školství by se mohla projevit nejdříve za devět let, až prvňáci budou končit devátou třídu. Do kamene tesat. U nás dělá reformu školství každý nový ministr. A že už jich bylo! Možná si to představuji moc jednoduše, ale proč neustále něco vymýšlíme? Proč neokopírujeme třeba finský model školství, který je údajně nejlepší na světě? Traduje se, že když se ve Finsku nedostane zájemce na studium učitelství, jde na medicínu. Největší hloupost je si pak myslet, že když se přidá učitelům, vzdělání se nějak samo o sobě zlepší. To mi potvrdili učitelé, s nimiž jsem kdy mluvil.

Povídačky o tom, že se u nás málo investuje do vědy a výzkumu, jsou další mantrou donekonečna opakovanou. Peněz je dost, jen se někam ztrácejí a výsledky z toho také nejsou vidět. Nedávno jsem četl na toto téma obsáhlý materiál pana Štického v Reportéru. Velmi doporučuji.

Hovoříme-li o prezidentu Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu. Jsou tyto výtky vůči němu oprávněné, nebo se tu projevuje fakt, že určitá dost hlasitá skupina lidí prostě nepřijala výsledky voleb, což ostatně není jen českou specialitou?

Miloš Zeman je mým prezidentem, stejně jako jimi byli Václav Havel i Václav Klaus. Mým prezidentem bude i nedej bože stahovač králíků pan Drahoš. Ne se vším, co pan prezident Miloš Zeman dělá a říká, souhlasím, ale mně nevadí, když sem tam utrousí nějaké sprosté slovo, ačkoliv se to k jeho funkci nehodí. Rozumím tomu, že to je jen návnada, špíček, na který mu mainstream a politici skočí. Myslím, že se u toho pan prezident baví.

K vaší otázce. Kdo tohle všechno vlastně o prezidentovi říká? Jak velká skupina lidí to je? A to nejdůležitější – je to všechno pravda? Pokusil se někdo vypracovat seriózní analýzu, jak je na tom prezident Zeman k Rusku a k Číně  – a jak jsou na tom představitelé jiných států? Jaký je rozdíl v tom, když jede do Ruska a do Číny Emmanuel Macron nebo „Frau Wir schaffen das“? Je to mlácení prázdné slámy. Pro určitou skupinu novinářů a lidí, kteří mají přístup do médií, bude vždycky všechno, co prezident dělá, špatně. Tak to je. Jak někdo vtipně napsal, i kdyby na Hradě dal vyznamenání Miky Mausovi.