Jaké je podle vás místo České republiky v celosvětovém geopolitickém orchestru?

Jsme taková Myš, která řve. Nemáme ale Petra Sellerse, který v onom filmu vyhlásil válku Americe. Máme politiky, kteří by to rádi Rusku „nandali“. Jsme ochotni podporovat nového Velkého bratra a třeba i pod jeho vlajkou zemřít, když se rozhodne k akci. My v tom orchestru vlastně nehrajeme. Kupujeme do zásoby jeho nástroje, ale netroufneme si upozornit dirigenta, že má špatné noty. Držíme hubu a krok, i když nemusíme.

Slavíme sto let. Ta republika zažila hnědý nátěr, rudý nátěr, sametové období, rozdělení na dvě země. Je vůbec co slavit?

Slavit není co. Československo zmizelo z mapy a co je horší, mizí i jeho historie. Máme zákon o protiprávnosti režimu z let 1948 až 1989, máme ústav pro vymazávání tohoto období z paměti. V Cimrmanově Poslu z Liptákova je postesknutí: „Ten pokrok, kde se to zastaví?“ V souvislosti s naší historií bychom se měli ptát: „To vymazávání, kde se to zastaví?“

Co víme o protektorátu, co víme o našem chování v něm, co víme o první republice? Pamětníci pomalu vymírají. Propaganda obrušuje hrany s Německem a období první republiky líčí jako život Oldřichů Nových a bohatých či na zbohatnutí čekajících krásek.

Z bývalého Československa stojí za zamyšlení, proč se komunistickému režimu, který neměl ekonomické ani jiné experty, podařilo vybudovat společnost bez velkých sociálních problémů, zavést bezhotovostní lékařskou péči, slušný vzdělávací systém, universální penzijní systém, vybudovat solidní zemědělství a v mnoha směrech konkurenceschopný průmysl a nakonec předat nezadluženou republiku do rukou „expertů“, kteří věděli, jak na to jít.

Po dalších třiceti letech máme republiku rozprodanou či rozkradenou, sociální problémy se vrátily a zasahují kolem deseti procent populace a republika má velký dluh. Jistě, musíme brát v úvahu, že i náš vývoj silně ovlivnily geopolitické hrátky mocností. V zemi, která potlačuje vlastní historii a odsunuje chudé směrem k vesničkám pro lůzu, novým Letům a skutečným koncentrákům, není co oslavovat.