Neziskovky trpící kvůli Trumpovi potrápil Zdeněk Zbořil vtipem o Leninovi

Pane doktore, Ukrajina si stěžuje, že pozastavení americké civilní pomoci zbytku světa, které způsobil za účelem její revize Donald Trump, ji ohrožuje. Mluví se o pomoci zraněným a veteránům, obnově energetické infrastruktury. Ale také pomoci ukrajinským médiím, která prý až z 90 % spoléhají právě na tuto pomoc. A Zelenskyj obrací svou pozornost k Evropě. Vidíte v těchto faktech něco převratného?

Myslím, že se dá napsat, že nic převratného na těchto ukrajinských litaniích pana přesluhujícího prezidenta Zelenského neshledávám. Jsou to jenom úkoly, které pravidelně zadává vládám různých států a mezinárodním organizacím. Snad s jednou velkou výjimkou, kterou je OSN. Valné shromáždění odsoudilo v říjnu 2022 svou téměř tříčtvrtinovou většinou „anexi částí suverénního území Ukrajiny“, a vyrovnalo se s jednou ze zásad mezinárodního práva a politiky, která se v Evropě uplatňovala ve 20. stol. Mimo jiné, zejména na žádost Spojených států v roce 1918. Bylo to Wilsonovo „právo na sebeurčení až do odtržení“. Odtud se tato zásada dostala až do Charty OSN v roce 1945 a byla významně uplatňována, zejména v neprospěch koloniálních velmocí Velké Británie a Francie, v letech dekolonizace v šedesátých letech 20. stol.

Mimochodem odvolání na tuto zásadu najdeme i v základních dokumentech Československé, a pokud se nemilým, i dnešní Slovenské republiky. Kritika této zásady vychází z popírání ideje národního státu, ale protože se dnešní Ukrajina považuje za stát národní, a ukrajinskou národnost propaguje státními symboly mj. i v České republice jejich umísťováním vedle jejích státních symbolů, předpokládáme, že OSN bude v nejbližší době vykládat tento princip důrazněji než činí dosud.

Zda to bude mít významnou odezvu ve světě, který chce být geopoliticky integrovaným celkem nebo celky, je otázka na pováženou, ale jak říkáte ve své dotazu, po smyslu této žádosti, o nic převratného se nejedná a žádost o financování, dnes už nejen války, ale i obnovy válkou zničeného hospodářství, je pochopitelná. A jak říkal pan ministerský předseda z ČR - jsme ve válce. K němu se přidávají i naši různí dnes generálové, kterým snad ještě velí. A jak víme, každá legrace něco stojí, nebo podle ještě jednoduššího názoru – plaťte, nebo se ztraťte!

Takové ty americké projekty „na podporu demokracie“, „obhajobu demokratických hodnot“ a ku prospěchu „občanské společnosti“ známe i od nás. Příjemci takových peněz nás z televizních obrazovek i stránek tisku školili, co si máme myslet, kam „směřovat“ a čeho se bát. A už i tito „naši“ naříkají, že jim teď bude těžko. Je to pro naši zemi velká ztráta?

Veřejné mínění, a často i to neveřejné, nazývalo některé podobné, ví bůh kterému bohu bohulibé spolky a organizace, ziskovými neziskovkami. Vzpomenu-li na některé neslavně slavné výroky paní ex-komisařky Jourové, jak je třeba miliony evropských dotací dotovat všechno možné a nemožné, nemohu zapomenout ani na výrok Elona Muska. Předpokládám, že jeho echo zaznamená nejenom paní Jourová, ale i její kolegové akademici na staroslavné Univerzitě Karlově. Ať i oni rozhodnou o odpovědi na otázku, zda podporovat, říkejme raději financovat, nebo vydržovat si podobný luxus. A převezmou část odpovědnosti za tyto často jen průtokové ohřívače penězovodů. Ačkoliv nebuďme optimisty – dotační technologie jsou už tak dokonale propracované, že ztráty, předpokládám, budou brzy nahrazeny novým a snad ještě více nepostradatelným zbožím.

Potřebovali vlastně komunisté v 80. letech takovéto fondy na „politické školení mužstva“, či spíše občanů, ze strany Sovětského svazu? Někteří starší čeští příznivci Trumpa se totiž domáhají již známých analogií, které jsme spolu již řešili: že se cítí jako po nástupu Gorbačova.

Pokud si vzpomínám, něco podobného skutečně existovalo, ale jmenovalo se to jinak. Nazývalo se to třeba „státní propagací“, nebo „podporou uměleckých svazů“, ale vždy se okolo toho pohybovali lidé, kteří věděli jak se dostat blízko ke „zdrojům“. Pamatuji si na jméno dnes už zapomenutého malíře a grafika, který měl ve svém atelieru tehdy populární heslo „Lenin věčně živý!“, upravené na „Lenin věčně živí!“

Příliv peněz do společenského prostředí, které se vždy snažilo k takovým zdrojům proniknout, je jako neustávající tok financí snadno srovnatelný. Stačí k tomu jen porovnat podpisy na Antichartě, manifestu Několik vět a všech možných podpisových archů za válku nebo mír, hodnoty nebo nadhodnoty pro Ujgury a Tibeťany, a vždy jsou to stále se opakující jména. Pravda dnes už nejen prarodičů, ale i rodičů a vnuků.

Vaše srovnání s očekáváním mesiášů Michaila Gorbačova a Donalda Trumpa sice vypadá na první pohled setkáním dvou nesrovnatelných světů a kultur, ale je to jen na ten první letmý pohled. Setrvačnost stereotypů a autostereotypů je, zdá se, věčná, a to čemu se někdy říká zdravý rozum skoro vždy prohrává. Někdy to trvá déle, někdy nikoliv, ale zdravý rozum téměř vždy prohrává.

Ani ten Gorbačov ale nezaváděl celní tarify pro spřátelené země, To Trump uvalil 25% cla na Kanadu a Mexiko a cosi podobného chystá i pro Evropu. Kašle tedy prezident USA na všechny? „Spojenci“ jsou dost zmatení.

Snad je tomu tak proto, že „zmatení spojenci“ se dlouho „vezli za vozem“. Mohli bychom jim připomenout, kdy se ve Spojených státech objevila organizace America First Commitee, svým názvem připomínající Trumpovo America First! Mezi jejími členy byli zajímaví lidé jako Henry Ford, myslím, že jedním ze zakladatelů byl i generál Robert E. Wood, politici a vojáci, na které byla později podána žaloba pro spiknutí a podrývání morálky v armádě. Nejpopulárnější postavou byl zde Charles A. Lindbergh a další příslušníci US Forces, kteří koketovali s nacistickým režimem v Německu, kde hledali inspiraci v jeho rychle rostoucí modernizaci. Jejich úsilí nepřežilo Pearl Harbour, jako „Výbor“ brzy zanikli, ale jejich zájem o bilaterální vztahy v evropských zemích přežil dramatické změny ve Spojených státech po jejich vstupu do války a v dobách poválečných.

Tato schopnost Američanů řídit se svými zájmy se se „Sovětským táborem míru“ srovnávat ale nedá. Síť politických a ekonomických vztahů byla v této části důkladně konstruovaná, zbyrokratizovaná, a to natolik, že se stávala stále nepohyblivější. Od koordinace národohospodářských plánů a zásadních změn ekonomických struktur se přecházelo k detailním specifikacím a plánovaná čísla byla často předmětem sporů mezi jednotlivými „plánovacími komisemi“ (Gosplany). Jeden ze stupňů této pavoučí sítě se jmenoval „cílové programy Rady vzájemné hospodářské pomoci“ a na této úrovni se projednávaly koordinace cen výrobků ve třech, čtyřech hlavních měnách a byl zde definován soubor vnitřních předpisů, který bychom snad mohli nazvat celní politikou. Myslím si, že bychom se ještě mohli někde u nás doma setkat s odborníky, kteří se v tomto světě uměli pohybovat a byli svědky jeho bouřlivé a možná trochu spontánní metamorfózy na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. stol.

Premiér Fiala řekl, že pokud někdo častěji kritizuje Moskvu než Brusel, může on (jako že Fiala) říci, že „to není v našem zájmu“. Lze namítnout, že Moskvu nejsme nuceni platit?

Petr Fiala je jistě sebevědomý politik, jak konečně dokázal i ve svém posledním interview s Václavem Moravcem na ČT. Pan Moravec si ho, podobně jako často činí i v jiných případech, s někým jiným spletl, a naléhavost a cílevědomost svých otázek s drzostí a neslušností sobě vlastní mu nedokázal položit podobnou otázku jako zde kladete mně. Odvolávání se páně Fialovo na to, co je a co není v našem zájmu, je typická eristicko-dialektická odbočka, kterou politici často používají, a proto mohl tak zkušený redaktor na tento úhybný manévr reagovat. Buď to neuměl, nebo se mu to nechtělo, ale pan premiér mu neodpověděl, ačkoli v jiných otázkách odpovídal věcně a v zájmu svého postavení doma i v zahraničí. Řekl bych dokonce i důkladně a detailně.

Vaše upozornění na to, že se máme ptát těch které si platíme a očekávat od nich odpovědi, je samozřejmě hlavním omylem tázajícího. Snaha kvantifikovat odpovědi, ať už z Bruselu nebo ze Strakovy akademie je dnes běžná. Ale to je tradiční problém tazatelů i odpovídajících v pořadech ČT a jedna z jeho zřejmě neodstranitelných neřestí.

Předseda Ústavního soudu Josef Baxa se vyjádřil k hrozbě zásahu Ústavního soudu do našich voleb. Tyto obavy se šíří kvůli tomu, co se dělo v Rumunsku. „Nemáme ambici, aby vše bylo podle nás, ale pokud by došlo k situaci, která se vymyká i těm zhrublým mravům, nebudeme soud, který zavře oči nebo odvrátí tvář,“ nechal se slyšet Baxa a mnohé vyděsil. Co z toho vyvozujete?

Asi to bude nějaká EU infekce a reakce nejen ctihodnosti Josefa Baxy, ale i jiných jeho kolegů rozesetých možná už jen dočasně po státech EU. Šíří se prostřednictvím médií všeho druhu a i osoby postavené na vrcholu moci se chovají zmateně. Zřejmě je to strach ze všeho možného, ale zejména z toho, že se všichni obávají, jak a kde různé volby proběhnou.

Ten výrok, pokud je pravdivý, je podle mého názoru skutečně nešťastný. Včera ukazovali na ČT francouzský film Revoluce, a přesto, že to byl film populárně naučný, ukazoval jak se od revolučního protestu proti monarchii, chápané jako tyranii, došlo k „Výboru veřejného blaha“. Jen Bůh, jak víme z dějepisu, si někdy uměl zakrýt tvář a ÚS jistě nechce v utrpení, které to vždy způsobilo, pokračovat.

Ale alespoň pro začátek by stálo za vysvětlení, co se „vymyká zhrublým mravům“. Zda jsou to ti, kteří nazývají, ačkoliv jsou ve státní službě, své spoluobčany sviněmi a šmejdy, nebo učitelé, které doporučují svým studentům kritické čtení historických pramenů a literatury a nedej bůh dokonce i komparativní studium.

Jiný Baxa, tedy ministr kultury Martin Baxa, ve Sněmovně stále protlačuje zvýšení koncesionářských poplatků České televizi a Českému rozhlasu. Opozice tomu stále brání obstrukcemi. Většina občanů je proti a zaznívá, že vláda si chce veřejnoprávní média koupit, aby ji podporovala ve volbách. Je zde jiné vysvětlení, proč tlačit něco, co odmítá 75 % občanů?

Je to jednoduché. Jeden pravý životním osudem zkoušený česko-slovenský spisovatel o tom napsal knihu Jak chutná moc. Ano, je to primitivní arogance moci, kterou ti nejméně vzdělaní z nevzdělaných, chtějí dokázat, že už si mohou, při své pětikoaliční bídě, dovolit všechno. Přitom se mi zdá, že kdyby k tomuto davu osamělých stojících v šiku proti ČT a ČRo, promluvil někdo důvěryhodný, že by to problém na „protlačení“ nebyl. V této současné vládní hic-partě jsou, bohužel, lidé, kteří chtějí „tlačit“ na Čínu, Ruskou federaci, dnes už také na Spojené státy. To slovo „tlačit“ je snad dnes populárnější než choroboplodné „nicméně“, a jak víme od V+W, když dědeček pytlačil, tak si oči vytlačil. Tak snad aby nedopadli podobně i ti současní protlačilové.

Už se asi konečně dozvíme, zda se Sociální demokracie přidá ke STAČILO!. A také Robert Šlachta se svou Přísahou prý jedná s Kateřinou Konečnou. Kterého z těchto partnerů byste Konečné doporučil?

Neumím prorokovat ani tipovat. Ale možná by oběma stranám spojeným Přísahou k tomu, že už to Stačilo! pomohlo intelektuální a praktické poučení z chování nemocného státu. Spíše se ale obávám, že tradiční české zarputilosti a víře ve vlastní politickou genialitu k tomu nedojde a těch obvyklých nejméně půl milionu hlasů vyletí komínem nebo skončí někde u věčně rozhádaných a zpupných sociálních demokratů.