Za pár dní nám začne nový rok, rok parlamentních voleb. Co si od těchto voleb přát? V nejobecnější rovině, jakou vládu si máme vysnít?
Že bychom na tom byli tak špatně, že si o prospěšné vládě, která hájí zájmy svých občanů a dobře jim slouží, museli nechat jen zdát? Ale ano, bohužel to tak je. Tak si přejme jako naprostý základ vládu, která má rozum, aby byla schopná vnímat skutečnost, a srdce, aby na poznanou skutečnost dokázala reagovat – a bezpodmínečně vládu, která nelže, nezaprodává lid a nepodvádí ho!
Petr Fiala se snaží vystupovat jako rázný „lidový“ muž, který komentuje fotbal. Vláda tvrdí, že ekonomika roste a inflace je „zkrocená“. Mají marketéři vládních stran šanci uspět s těmito kartami a vyvolat obrat ve volebních preferencích?
Pan Fiala je pro mě nesmírným zklamáním. Jeho názorový veletoč, kterým se zpronevěřil nejen svým dřívějším názorům, ale také volebnímu programu vlastní strany, je nepochopitelný a neuvěřitelný. Přirozeným důsledkem pak je Fialova mizivá podpora u veřejnosti.
Fiala je však pouze jedna z málo zajímavých figur na šachovnici. Opravdu zajímavé je, kdo figurami táhne – to ale nedokážu říct, nevím to. Částečně se to ukáže po 20. lednu, kdy bude odečten vliv prostředníků současné americké vládní kliky.
Zastánci Green Dealu tvrdí, že zelené technologie jako elektromobilita a obnovitelné zdroje zaznamenají takový rozvoj směřující ke snížení cen těchto produktů, že fosilní zdroje nebudou potřeba. Začnou tyto tendence už příští rok?
Bude pro Českou republiku rok 2025 lepší, než ten proběhlý?Anketa
Ostatně se přikláním k názoru, že celý Grýndýl, také celá kampaň kolem podnebních změn, stejně i pandemický marasmus jsou prostředky, jak vyvolat dojem, že lidská existence je ohrožena, že našim životům hrozí zásadní nebezpečí – a v této atmosféře strachu prosadit změny zákonů, včetně základního zákonu, tj. ústavy, a rovněž mocenské změny.
Takže ano, normální lidská existence je v ohrožení, a to těmito změnami, jež představují zásadní ohrožení svobodné demokratické společnosti, v niž jsme doufali po roce 1989.
Otakar Foltýn i nadále pokračuje ve funkci vládního zmocněnce pro strategickou komunikaci. Stejnému tématu se věnuje vládní odbor o 17 lidech, jejichž identita není jasná a prosakují zprávy o propojení s Českou televizí a jinými médii. Máme Foltýna a jeho kolegy brát jako někoho, kdo má ambici ovlivnit politickou situaci ve prospěch současné vlády?
Jestliže je pan Fiala pouze jedna z figur na šachovnici, pak pan Foltýn je pouhá figurka, která se motá kdesi pod hracím stolkem. V lepším případě má úlohu nastrčeného hromosvodu, který na sebe strhává blesky, jež by jinak zasáhly figury na šachovnici. V horším případě by mohl být součástí příprav zlověstného plánu, jak se někdo obává – já ale v tuto možnost nevěřím, vyžadovala by přece jen vyšší míru schopností.
Jste úspěšný podnikatel, vybudoval jste nakladatelství LEDA. Jak byste zhodnotil to, co letos vláda pro podnikatele vykonala? Bude se jim do roku 2025 vstupovat snáze?
V oboru kolem českých knih dnes bohužel nic takového jako úspěšný podnikatel neexistuje. Rozhoduje se naopak o tom, jakou budoucnost knižní obor u nás má, i o tom, zda má vůbec nějakou budoucnost. V roce 2023 se celkový obrat českého knižního trhu snížil proti předchozímu roku přibližně o 10 %, v letošním roce je úbytek proti loňskému roku ještě vyšší. Tyto ztráty postihují knižní subjekty plošně, takže únik z tohoto vývoje je pouze věcí náhody a ta je samozřejmě jenom dočasná.
České knihy jsou specifický obor už proto, že jsou to výrobky uplatnitelné pouze uvnitř nevelkého národa – v zahraničí neexistuje žádná kompaktní česká diaspora, a tak knihy v češtině nelze nikam vyvézt. Pro knižní kulturu nijak velkého národa je současný odklon k zábavám jiného druhu zcela devastující. Sílící národní uvědomění v 19. století přimělo středně majetné Čechy, Moravany a Slezany, aby intenzivně kupovali a četli české knihy, a kromě toho pohnulo horní vrstvu majetných, aby vydávání kulturně významných knih hmotně podporovali. V dnešní době národní uvědomění naopak slábne – a proto dnes znovu potřebujeme mecenáše.
V dnešním Česku mají ovšem potíže i běžné průmyslové obory drcené drahými energiemi a zničujícím náporem státní byrokracie. Hrstka perspektivních firem nacházejících se v českých rukou od nás odchází, často do Spojených států, které nabízejí výhodné pobídky a fungující ekonomické i právní prostředí.
V našem blízkém sousedství vládnou vlády Viktora Orbána a Roberta Fica, kritizované často jako proruské a protidemokratické. Když se podíváme na situaci v Maďarsku či na Slovensku, z čeho lze mít a z čeho nelze mít radost?
Maďarsko, ale ani Slovensko neznám natolik, abych si mohl dovolit podrobnou odpověď. Oba státy podle mého soudu hájí skutečně prospěch vlastních občanů, což u nás nevidíme „ani omylem“. Na rozdíl od Česka, které bylo po roce 1989 rozchváceno cizím kapitálem, jenž má nyní v mnoha oblastech ekonomiky převahu, dokázal Orbán znepříjemnit zahraničním vlastníkům život, takže v Maďarsku je nyní vlastnická struktura převážena ve prospěch maďarských majitelů. Jestliže naši zodpovědní činitelé nebudou ničeho takového schopni, bude pokračovat odvádění stamiliard korun jako dividend zahraničním vlastníkům, stejně jako tzv. „daňová optimalizace“ ve firmách zahraničních vlastníků, která každý rok vyvádí do ciziny další stovky miliard korun.
V USA byl zvolen prezidentem Donald Trump, v Německu a ve Francii probíhá politická krize. Jak se díváte směrem k roku 2025? Spatřujete v budoucím vývoji spíše naději, nebo hrozbu?
Nedávno jsme vydali knihu amerického ekonoma Nouriela Rubiniho – to je ten slavný muž, který předpověděl finanční krizi r. 2008 – s názvem MEGAHROZBY a podtitulem DESET NEBEZPEČÍ, KTERÝM ČELÍ LIDSTVO V 21. STOLETÍ, A ZDA JE DOKÁŽEME PŘEKONAT. Všechna autorem popsaná nebezpečí vidíme jak v Evropě, tak v Česku, mohli bychom k nim klidně přidat ještě pět dalších. Roubini se ale snaží poskytnout i návody, jak určitým hrozbám nepodlehnout, a když ho poslechneme a ještě k tomu budeme mít krapet štěstí, může se stát, že žádná z chmurných předpovědí nevyjde…
Co je podle vás největším problémem současného Česka? A v čem hledat jeho největší naději?
Jednotlivých problémů máme velmi mnoho, ale domnívám se, že naším hlavním problémem není žádná ekonomická ani politická jednotlivost, ani zřejmá nekompetentnost a selhávání establishmentu.
Nejnebezpečnější je, že se nám jako společnosti rozdvojilo vědomí: Významná část společnosti – především ve větších městech – se téměř úplně vzdala realistické reflexe skutečnosti, nebo to možná ze strachu či prospěchářství předstírá. Jenže společenská skutečnost se může vyvinout ošklivým směrem, když se vzdáme jejího analyzování, neusilujeme o co nejpravdivější poznávání a když adekvátně nereagujeme. Lenost a bohorovnost v tomto směru se nám dřív nebo později škaredě vymstí.
Tak trénujme svoje analytické schopnosti ve vztahu k dnešní společenské skutečnosti. Snažme se každý pro sebe (anebo i pro ostatní) odpovědět na otázky: a) které domácí a zahraniční mocenské síly nejsilněji působí na politicko-ekonomické dění v Česku, b) jak jsou tyto síly vzájemně propojeny a navázány, c) jaké jsou jejich hlavní pohnutky a cíle? Najít pravdivou odpověď je jistě možné, ovšem vysoce obtížné – odpoví snad některá investigativní novinářka? (Ženy v těchto věcech projevují větší odhodlání i víc odvahy.)
Největší naději vidím v tom, že jednak najdeme odpověď na tři otázky, které jsem uvedl v předchozím odstavci, jednak že jako společnost i jednotlivci najdeme sami sebe, a že rozpoznáme svoje pravé poslání, svou reálnou cestu do budoucnosti – třebaže to může být bolestivý proces.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Novotný