Slovenský premiér Robert Fico prohlásil, že pro Slovensko je důležitější být při jádru Evropské unie, než uskupení zemí V4. Co tomu říkáte, znamená to nějaký rozkol pro V4?

Domnívám se, že Evropská unie je příliš velká na to, aby všechny státy měly shodné zájmy a rizika. V4 má do značné míry společné zájmy i rizika. Například pro nás je společnou migrační silou východ – to znamená Ukrajina, Rusko. Zatímco pro Francii to jsou Maroko, Alžírsko, Tunisko. Z toho je vidět, že problematika jednotlivých regionů EU je dost odlišná. Proto si myslím, že regionální spolupráce více států má velký význam. Že Slovensko dochází k názoru, že by pro ně účast v tvrdém jádru Unie byla zajímavá, to se dalo čekat. To je ale oblast, kde regionální zájmy nejsou tak zásadní. Klidně vedle sebe můžou žít dva státy, kdy jeden z nich může mít euro a druhý ne. Jeden z nich se může snažit u toho stolu nějakým způsobem prosazovat svoje názory. My máme zkušenost, že jsme nikdy nic neprosadili. Máme prostě jiný přístup. Nebrání to tomu, že když budeme bojovat třeba proti ruské mafii, abychom v té věci spolupracovali.

Maďarsko a Polsko jsou trnem v oku některým unijním politikům. Česká republika je na tom v současné době v tomto směru jak?

Je to taková okamžitá konstelace, která se po volbách může velmi změnit. Je to časové podmíněná realita, nedělal bych z toho velké závěry. Česká republika má dobrou autoritu mezi východní části Evropské unie včetně Bulharska a Rumunska. Nemusíme mít obavy z toho, že bychom se dostali do nějaké izolace.

Říkáte, že my se nemusíme bát izolace. Mají se jí bát zmiňovaní Maďaři a Poláci? Zdá se, že se je tam snaží dostat francouzský prezident Macron, soudě aspoň dle toho, že nepozval jejich zástupce – na rozdíl od premiérů Kerna, Fica a Sobotky – na nedávné setkání se Středoevropany do Salcburku...

Nevím, jestli je to z jeho hlediska moudrá politika. Zejména země Visegrádské čtyřky mají před očima výrok jednoho z předchůdců Macrona, který řekl, že tyto státy „promeškaly dobrou příležitost mlčet“. Bude-li se takto chovat, způsobí velkou averzi v těchto zemích. A to si myslím, že i u nás, i když nás do Salcburku pozval. V této věci jsme velmi solidární. Když se takto bude Macron chovat, způsobí, že střední Evropa se stane nepřítelem Francie.

Nejviditelnější roztržka je aktuálně mezi Francií a Polskem, kdy Macron mluvil o tom, že Polsko je v izolaci a v rozporu s evropskými hodnotami, načež premiérka Szydlová jeho slova označila za arogantní s tím, že budoucnost Evropy nebude určovat ani prezident Francie, ani žádný jeden lídr, ale všichni členové EU. Co o tomto konfliktu soudíte?

Původní myšlenka Evropské unie byla – vyřešit odvěké dva největší problémy Evropy, a to jsou Francie a Německo. Smyslem Evropské unie mělo být to, aby Francie a Německo nediktovaly Evropě svoji politiku, protože způsobily v Evropě řadu válek a konfliktů, spoustu utrpení. Smyslem Evropské unie mělo být to, aby Francie a Německo nevládly Evropě.

Současná podoba evropské integrace ukazuje, že původní myšlenka byla naprosto popřena. Evropská integrace ztrácí svůj smysl. To se promítá do toho, že se Francie chová přesně tím způsobem, který byl důvodem, proč vznikla Evropská unie. Aby se takto už chovat nemohla. Můžeme z toho udělat závěr, že Francie se vrací – nezávisle na Evropské unii – zpátky do své historické podoby ‚napoleonské‘ Francie, expanze a mocenské politiky. Otázka je, jestli to v dnešní době je správné jednání.

A obráceně – Polsko jako jedna z mála katolických zemí v Evropě hájí tradiční evropské hodnoty a brání se věcem, které tradiční evropské hodnoty narušují. Je otázka, kdo je ten pravý spravedlivý a kdo je ten špatný. Vůbec není jisté, že Francie je ta, kdo je v právu. Možná je to naopak.

Unii se také nelíbí polská reforma soudnictví. Nechci ji hodnotit, ale je správné, že Polsku někdo mluví do toho, jak bude vypadat jeho soudnictví? Není to jejich věc?

Debata o polském ústavním soudnictví je na celodenní diskusi. Opravdu je to do značné míry věc Polska. To, že v Polsku existuje opozice představující si, že by to mělo být jinak, svědčí o tom, že polská politika je v tomto smyslu zdravá. Že v Polsku existuje opozice, která, až vyhraje volby, uvede tyto věci do pořádku. Proto si myslím, že není třeba se nějak zvlášť znepokojovat. Daleko víc mě znepokojuje demokratický deficit v Evropské unii, protože tam žádná opozice, která by navrhovala řešení, není. Což je horší.