Po brexitu se objevují obavy, že v EU byla narušena rovnováha a že tandem Francie–Německo získá převahu. Jak vidíte současnou situaci v Unii?

Francouzsko-německý tandem zde existuje od začátku, Evropská unie vznikla, protože se tyto dva státy rozhodly ukončit vzájemné válčení a jít cestou spolupráce. Přibraly k tomu další země, Británie se dokonce zdráhala vstoupit a De Gaulle už tenkrát věděl, jak to skončí. Tandem vždy vedl Evropskou unii a dovedl ji až do současné podoby, Británie na to ale neměla příliš vliv. Spíše to brzdila, a tak se její současný odchod dal očekávat. A také se konečně vyjasnila její pozice, byla totiž vždycky jednou nohou venku z Unie. Teď už je venku oběma nohama. Hodně lidí tomu nechtělo věřit, a proto se na tuto variantu nepřipravovali. A některým jsou už jasné kroky, jak Unii reformovat, to ale nelze během několika dní. Žádná tragédie to není a na přípravu je čas.

Podle dosavadních kroků britské vlády to ale vypadá, že čas se bude natahovat a že Británie svůj odchod oficiálně ohlásí až na podzim…

To je ovšem velmi nepříjemné, znamená to tři měsíce vakua, kdy nikdo nebude vědět, na čem jsme. Británie ale bude o vystoupení muset požádat, i když se tam budou někteří politici pokoušet hledat skulinku, aby výsledek referenda odmítli. Doufám, že k tomu nedojde a že se během těch tří měsíců podaří vše připravit.

Brexit je těžká rána evropské integraci, otázkou je, zda nebude smrtelná. Velmi skepticky se k budoucnosti soudržnosti EU vyjádřil politolog Alexander Tomský ve svém komentáři pro idnes.cz: „Doufejme, že bude pomalu chátrat a rozpadne se mírumilovně jako kdysi Sovětský svaz a nahradí ji nějaké minimalistické, pragmatické a vzájemně si konkurující společenství evropského trhu. Británii možná čeká lepší budoucnost než sklerotickou Evropu.“ Do jaké míry hrozí Evropské unii rozpad?

Nesdílím takový názor, Británie se spíš sama rozpadne a Anglie nebude rozhodovat o Skotsku, během několika let se také odtrhne Severní Irsko a připojí se k Irské republice.

EU má ale reálně problémy. Co by mělo být při reformách prioritou?

Odpovím nejprve otázkou: Kdo problémy nemá? Každá rodina, člověk nebo firma je má. Tak proč by je neměla mít Evropa? Na tom ale není nic tragického, jde o to, abychom všichni zachovali chladnou hlavu a přemýšleli hlavně o tom, co nás spojuje. Stále se totiž mluví o tom, co nás rozděluje, to je ale špatný přístup. A toho, co nás spojuje, je hodně. Pak můžeme diskutovat o různých přístupech. Prioritou by mělo být, aby se dala do pohybu ekonomika, nějaký obrovský růst Evropy ovšem nelze očekávat, ani svět příliš neroste. Růst by se ale měl stát alespoň lékem na nezaměstnanost, protože právě ta podlamuje důvěru občanů ve vlády i v Evropskou unii. I Francie musí přistoupit k reformám, které zatím oddalovala. Kromě toho je podstatná bezpečnost Evropy. EU je ale i přes různé problémy včetně migrace nejlepším místem k životu.

Nehrozí v ostatních státech Unie dominový efekt, další referenda a další odchody?

Kdo bude mít zájem jít cestou Británie, bude hodně ztrácet; už dnes je jasné, že ani Británie žádné zvláštní podmínky nezíská a bude velice draze platit za vstup na evropský trh. A země jako Slovensko nebo Česko, které mají velmi těsné spojení ekonomiky s Evropskou unií, musí vědět, že vystoupení z EU nebude v jejich zájmu. Dnes, bohužel, nálada nenahrává rozumným řešením a emoce nabývají převahu nad racionalitou. I Británie se rozhodla jen na základě jednoho klíče, kterým byla evropská imigrace a strach z ní, a na to doplatí. Taková hnutí, jaká reprezentuje například na Slovensku Marian Kotleba, v Evropě budou, ale nepřinesou větší problémy.

České a britské postoje byly v dosavadní Evropě blízké, a proto Češi mají nyní pocit, že přicházejí o spojence…

Česko si už před dvaceti lety v Evropě vybralo špatné koně, Česká republika měla hledat jiné partnery než jen jednoho, a to Británii, která navíc byla nespolehlivá a která Česku nic nepřinesla. Výsledkem je naopak nedůvěra vůči Česku, která je velká. Můžete si za to sami.

Tomio Okamura nedávno varoval, že zastánci Unie budou nyní bránit referendům. Má pravdu?

Referendum je v demokracii velmi ošidná věc, polarizuje společnost a rozděluje ji, a to nikdy nepřinese klid. Většina referend totiž končí těsným výsledkem a neřeší vůbec ty základní otázky, na něž má odpovídat. Nejsem tedy velkým zastáncem takových zásadních referend, něco jiného je to na místní úrovni, na základní otázky se ale musí vést komplexnější debata a nelze na ně odpovědět jednou otázkou v referendu. Spoléhat v této oblasti na emoce lidí je problém. Myslím, že referenda o vystoupení z EU se příliš konat nebudou.

S emocemi ale i mimo období referend a voleb hodně začala pracovat média a veřejná debata je jich plná. Co to znamená pro politiku?

To je to nejhorší, co se mohlo stát, to je skoro konec politiky, emoce s ní totiž nemají být spjaty. Jen na základě emocí nelze rozhodovat, političtí marketéři dnes ale pracují jen s emocemi a mnoho lidí už není schopno vůbec rozumově reflektovat skutečnost.

V této souvislosti se objevuje i volání po regulaci médií, navrhují se i zákonná opatření. Nevede to nakonec k cenzuře?

Jsem proti všem zákonům, které zavánějí cenzurou. Myslím, že je na novinářích a vydavatelích, aby měli rozum a podle toho jednali. Není třeba něco nařizovat a zavádět restrikce. Nenávistný diskurs se ale rozhořel už dříve, když se otevřelo téma migrantů, a v Česku se o různých menšinách psalo velmi nevybíravě, ale ani žádné zákony s tím nehnuly.

Výsledek referenda je také prezentován jako úspěch Ruska. Jaké zájmy by mohlo mít na odchodu Velké Británie?

Putin si určitě přeje slabší Evropskou unii, protože mu to bude dávat větší manévrovací prostor. Když bude Evropa nadále rozhádaná a nebude schopna definovat, kam má směřovat, bude to posilovat Putinovu pozici. Nicméně nechci tady malovat čerty na zeď, EU funguje, NATO funguje, a Unie se podle mne nerozpadne.

Kde se v Evropě berou proruské tendence, ať již jde o Marine Le Penovou nebo Putinovy příznivce v postkomunistických zemích EU?

Politikům, kteří mají autoritativní tendence, se Putin líbí, i když je jasné, že Rusové nejsou spokojení a ti, kteří mají peníze a rozum, z Ruska utíkají. Sympatie pro Putina jsou vidět u politiků, kteří pěstují závislost lidí na nějakém vůdci.

Jako základní problém Evropské unie se jeví migrace a integrace uprchlíků. Jak se bude podle vás vyvíjet?

Obrovská většina těch lidí, kteří jako uprchlíci přišli, se bez problému bude integrovat, když jim dáme šanci, aby se vzdělávali. Oni chtějí mít perspektivu i pro své děti a nechtějí žít pod bombami nebo v diktatuře. Evropa byla schopná za posledních šedesát let integrovat obrovský počet lidí ze všech částí světa. Situace v muslimském světě je nepřehledná, ale za to nese odpovědnost Západ – za podporu mudžahedínů ze strany USA, nebo válku v Iráku, kterou začal celý kolotoč konfliktů.

Jak jako Francouz vnímáte situaci v Česku, odpor k uprchlíkům budí emoce, a přitom zde uprchlíci téměř nejsou?

Je zde vidět, že česká společnost ještě nevystoupila z komunismu; a záměrně ani neříkám „postkomunismu“. Chtěli byste pozitiva kapitalismu a liberalismu, ale problémy spojené s těmito systémy už ne. Solidarita ale nemůže být jednosměrná. Západ přijal mnoho Čechů a v posledních letech sem posílá mnoho peněz, takže očekává, že se setká se spoluodpovědností. To ale česká společnost nechce. Já tím ale nejsem překvapen, už když jsem viděl útoky proti Romům a jiným menšinám, jsem to předpokládal.

Příští rok čekají v řadě zemí Evropu důležité volby. Jak se na nich problematika migrace může podepsat?

Vlna uprchlíků ustává, takže migrace nebude hrát ve volbách tak velkou roli, bude ale záležet na tom, jak se podaří integrace těch lidí, kteří už přišli. Ve Francii půjde i o integraci těch, kdo přicházeli během posledních šedesáti let. V Německu se AfD může na politické scéně etablovat a formování koalic tam bude trochu těžší, ale nemyslím si, že by tradiční strany převálcovala. A v Česku se mainstreamové strany chovaly jako Le Pen ve Francii, takže si nemyslím, že by tady uspěly nějaké pidistrany pana Konvičky nebo Okamury.