Ondřej Černý řídil první scénu od roku 2006 až do června 2012. Tehdy jej nečekaně ze dne na den odvolala ministryně kultury Alena Hanáková. Na vysvětlení nebyla schopna uvést žádné relevantní důvody a televizní vystoupení, kde personální rošádu kolovrátkově vysvětlovala „špatně nastavenými procesy“ se stalo legendárním. Po jeho vyhazovu vedení divadla převzal Martin Sankot, vlivný náměstek ministryně Hanákové, ovšem po týdnu nepřetržitého tlaku nakonec odstoupil a až do vybrání nového ředitele Jana Buriana Národní divadlo provizorně řídil provozní ředitel.

Během pěti a půl roku vašeho působení v čele Národního divadla se jako ministři kultury vystřídali Václav Jehlička, Václav Riedlbauch, Jiří Besser a Alena Hanáková. Kdo z nich na vás dělal dojem, že post nepřijal jen jako lukrativní křeslo, ale s cílem pro oblast kultury něco potřebného udělat?

Nepovažuji za vhodné, abych hodnotil bývalé ministry kultury, a to právě proto, že jsem v době jejich působení na Ministerstvu kultury řídil jednu z klíčových národních kulturních institucí.

Obecně lze ovšem říci, že Ministerstvo kultury bylo v minulosti politickými stranami vnímáno jako nepříliš významný rezort, což mělo neblahý dopad nejen na financování kultury státem, ale i na celkovou prestiž kulturní oblasti ve společnosti. Pravdou je, že na samé dno dovedlo tento rezort v poslední fázi hnutí Starostů a nezávislých.

Ministryně Alena Hanáková vás z funkce ředitele Národního divadla odvolala půl roku před vypršením řádného mandátu. Zpočátku Vám kladla za vinu "nezvládnuté řídící a provozní procesy" a chyby při transformaci Státní opery Praha na součást Národního divadla…

Paradoxem je, že paní ministryně Hanáková se při zdůvodńování mého odvolání památným způsobem ztrapnila neustálým opakováním „špatně nastavených procesů“, neboť nechtěla použít jednu z mnoha lží, kterými ji zásoboval pan náměstek Martin Sankot. Mimochodem jeho asi týdenní vláda nad touto důstojnou institucí se stala historicky suverénně nejkratším ředitelským mandátem v dějinách Národního divadla.

Nutno ovšem konstatovat, že nad těmito poněkud špatně obsazenými protagonisty trůní osoba pana Petra Gazdíka, který za celou tu spoušť nese hlavní odpovědnost. Ostatně to byl on, kdo mě v médiích lživě obvinil z „evidentních majetkových deliktů“ a „evidentního porušení zákonů“. Již více než rok se ho marně snažím smírnou cestou přivést k tomu, aby se mi za svá slova omluvil. Marně. V těchto dnech mi došla trpělivost a zplnomocnil jsem svého právního zástupce, aby mé právo na ochranu osobnosti začal vymáhat soudní cestou.

Jak vnímáte současný vývoj v Národním divadle?

Příliš se jím nezabývám, mé profesní cesty se nasměrovaly jiným než divadelním směrem. Jako mnoho jiných ovšem i já se zvědavostí čekám, až současné vedení Národního divadla předloží – alespoň ex post - svou koncepci budoucího vývoje Národního divadla. Jinak jsou pro mne některé jeho kroky, jako např. likvidace dosavadního programového nasměrování Nové scény, jen těžko pochopitelné.

Vy se celoživotně pohybujete v oblasti kultury. Dlouhá léta jste působil jako ředitel Divadelního ústavu v Praze, poté Národního divadla, byl jste dlouhá léta dramaturgem Pražského divadelního festivalu německého jazyka, členem Umělecké rady DAMU, členem České komise pro UNESCO, jste členem Umělecké rady AMU či členem Rady Národního muzea. Kam povedou vaše nejbližší kroky a kde byste nejraději ještě v budoucnu našel uplatnění?

Mé nejbližší kroky povedou do mnichovského Českého centra. Vyhrál jsem v dvoukolovém, početně obsazeném konkurzním klání a v lednu příštího roku tam odjíždím coby jeho ředitel. Bude mi činit velké potěšení snoubit svou dlouholetou zkušenost na poli kulturní diplomacie s mým celoživotním zájmem o německou kulturu a přičinit se tak alespoň malým dílem o budování dobrého jména naší země v zahraničí. Vnímám to jako další valér své služby české kultuře.