Na programu pondělního jednání vlády se krátce objevil, ale brzy z něj opět zmizel návrh na ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Co si o tzv. Istanbulské úmluvě, o niž se léta přou její zastánci a kritici, myslíte, a co by mohla Česku přinést, ať už pozitivního, či negativního?

Domnívám se, že ratifikace Istanbulské smlouvy může být přínosem především pro země třetího světa, nebo pro ty vyspělé státy, ve kterých žijí velké komunity, které se ze třetího světa přistěhovaly. Tam je dosud násilí na ženách, případně menšinách, běžné. U nás tomu tak samozřejmě není, a proto žádnou takovou úmluvu de facto nepotřebujeme. Mohla by být naopak v našem prostředí zneužita různými radikálními feministickými organizacemi, neziskovkami nebo zastánci různých menšin. Paradoxní je, že západní Evropa se k úmluvě – s výjimkou Velké Británie – přidala, a přitom jen v loňském roce bylo například jen v Německu vykonáno více než pět tisíc ženských obřízek!

V kritice Úmluvy zašel v Česku úplně nejdál kněz Petr Piťha během kázání v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku sv. Václava v roce 2018. Podle něj by občany čekalo po jejím zavedení do našeho právního řádu roztrhání a rozehnání rodin, odebrání, prodání a věznění dětí, deportace do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru či prohlášení homosexuálů za nadřazenou vládnoucí třídu. Není tohle už poněkud démonizace tohoto textu?