Co Slováci vnímají jako nejdůležitější odkaz listopadových událostí roku 1989 a neprojevují sentiment po dřívějších časech nesvobody, ale zato s jistotami?

Pro Slováky je dnes aktuální poznání, že každá barevná revoluce potřebuje smrt nevinného člověka. V listopadu 1989 byli důstojníci StB natolik chytří, že ji pouze předstírali. V tomto světle se jeví smrt novináře Kuciaka a jeho snoubenky – ta je obzvlášť podezřelá, neboť mafie takhle nevraždí – jako pokus o převrat. Proto se tzv. žlutá žurnalistika zuby nehty brání přiznat, že v listopadu před třiceti lety šlo o akci StB, protože by musela připustit, že také vražda novináře měla svůj scénář směřující za pomoci té samé žluté žurnalistiky – Aktuality.sk, SME, Týždeň a Trend – k převratu. A co se týká nostalgie, tak k ní není žádný důvod, protože Slovensko v posledních letech vykazuje mimořádný pokrok.

Přibližte, v jaké atmosféře si lidé na Slovensku připomínali třicáté výročí 17. listopadu. Byla také tak zjitřená jako v Česku?

Základní debatou bylo, do jaké míry byl listopad 1989 hrou zahraničních tajných služeb s aktivní účastí StB a také dohod Gorbačova s Američany. Také se hodně probíralo to, co před pěti lety řekl Miloslav Ransdorf pro ParlamentníListy.cz. Podle jeho slov mu někdejší premiér Ladislav Adamec vykládal, jak za ním zašel tehdejší sovětský velvyslanec Lomakin a žádal ho, aby zařídil, že prezidentem republiky bude Václav Havel. Když to Adamec odmítl, tak mu to druhý den sdělil Michail Gorbačov telefonicky. To je jeden ze signálů, který ukazuje, jak to tehdy bylo. Byla to dohoda americké a sovětské reprezentace. Čili žádné hrdinné vzepětí disidentů a studentů.

Přesto jsou některé osobnosti oslavovány za to, že přispěly k pádu režimu. V Česku je to Václav Havel, kdo se takovému uctívání těší na Slovensku?

U nás existují minimálně tři skupiny, které se snaží zprivatizovat si zásluhy o listopad 1989. A jde to tak daleko, že Milan Kňažko prohlásil, že si s těmi druhými po třiceti letech ruku nepodá. Já vedu tu čtvrtou skupinu, která se celému tomu revolučnímu patosu už tehdy vysmála založením prvního porevolučního samizdatu Hlas kotelny. A tento Hlas měl opravdu velký ohlas.

Vy jste se nikdy netajil kritikou vůči Václavu Havlovi. Které porevoluční kroky mu nejvíce vyčítáte?

Havel byl politický břídil a lhář. Fatální následky měla jeho absurdní amnestie, za kterou měl být volán k odpovědnosti. Vždyť svou zpupností demo-monarchu napomohl k brutálním zločinům včetně vražd a znásilnění, jak to vyjmenovávám na svém blogu v sérii článků o listopadu 1989. Samozřejmě lhal, že bude prezidentem pouze do prvních svobodných voleb. A svými absurdními politickými gesty opakovaně poškozoval Slovensko, které podle pamětníků podceňoval a neměl rád už od mládí. Z těch jeho politických gest zmíním ta proti první demonstraci nacionalistů v Bratislavě, výzvu na minutu ticha při jiné manifestaci v Bratislavě za společný stát, čímž dal prostor těm, co křičeli hesla proti, dále útoky na slovenský zbrojařský průmysl, jako kdybychom si ho sami vymysleli, hanebná podpora „humanitárního bombardování“ Jugoslávie, ale i načasování jeho odstoupení z funkce federálního prezidenta. A tak bych mohl pokračovat.