Ve vaší nové knize je sedm příběhů, které vnášejí více světla do některých etap české historie v meziválečném období. Takže začneme u československých legií...

Stále se hovoří o tom, že v čele československého odboje a při formování legií stáli hlavně Tomáš G. Masaryk, Milan R. Štefánik a Edvard Beneš. Nicméně až do roku 1917 tato trojice neexistovala. V čele naší zahraniční politické akce odboje stál s Masarykem také Josef Dürich. Oba byli poslanci Říšské rady rakouského parlamentu. A Dürich je prakticky neznámý, jelikož byl z vedení odboje vytěsněn.

Ovšem bez něho by legie v Rusku v takovém rozsahu nevznikly. Právě on na ruské politické scéně na přelomu let 1916–1917 dohodl výstavbu početných legionářských jednotek.

Byli legionáři zrádci nebo hrdinové?

Toto téma se mě osobně dotýká. Jako každý jsem měl dva dědečky. Jeden byl národností Čech, druhý Němec. Čech sloužil věrně císaři až do hořkého konce, Němec se stal legionářem. Tady vidíte, že vůbec nezapadám do zažitého schématu, a proto takto položenou otázku odmítám.

S vypuknutím Velké války začal u nás sílit germanizační tlak, což se dozvídali i naši vojáci na bojišti. Válka proti Rusům navíc nebyla vůbec populární. To vše (a mnoho dalšího) hrálo u budoucích legionářů roli při jejich zásadní změně stran. Přesto si nedovolím hanět ani rakouské vojáky, ani legionáře, protože o tématu vím příliš mnoho na to, abych dokázal dělat zjednodušující soudy. Na to jsou k dispozici jiní.

Nicméně při každých volbách je vynesena „německá karta“. Je ta karta pořád hratelná?

Když za mnou pojedete do Kladna, tak se zastavte v Lidicích a máte opověď. Nemluvě o tom, že při všech možných i nemožných příležitostech vystupují a jsou mediálně podporováni lidé, kteří se (většinou planým) povídáním o utrpení našich lidí za druhé světové války velmi dobře živí. Takže tato karta bude, nejen u nás, velmi dobře hratelná i v budoucnu.

Jak se stavíte ke kauze „udavačka z Lidic“, kterou vytáhl na světlo historik Vojtech Kyncl?

Je to uvedeno v poslední kapitole nové knihy. Pokud se na věc podíváme objektivně, tak je Kynclova verze pravděpodobnější než ta, která vznikla v roce 1945. Je obrovskou zásluhou bývalé ředitelky památníku Martiny Lehmanové, že přes značný odpor prosadila, aby byla Štěpánka Mikešová mezi lidické oběti zařazena. Nejde o to, že byla zavražděna na základě norimberských zákonů, jde o to, že v Lidicích v inkriminované době žila, a že se stala obětí stejného režimu.