Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“ i domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Téma 2. světové války nejvíce oslovuje generaci, která se narodila bezprostředně po ní, samozřejmě až na určité výjimky, mezi které třeba patří členové různých klubů vojenské historie. Mladí lidé, pro které pořádáme různé akce, jako například návštěvy památníků a opevnění v pohraničí, tuto dobu považují za temný středověk. Ze zkušenosti mohu říct, že větší zájem o informace je u středoškoláků, především gymnazistů, s učňovskou mládeží je to už horší, těm to vůbec nic neříká. Velké akce k výročí ukončení války s náročnými ukázkami bojových operací, kdy spolupracujeme s kluby vojenské historie a naší armádou, jsou hodně oblíbené a většinou mají obrovskou účast veřejnosti. A to platí i v posledních letech. Obecně je možné také říct, že váleční veteráni požívají mezi lidmi, včetně mladší generace, velkou vážnost a respekt.    

V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět?

Pokud to vezmu podle sebe i členů naší jednoty, tak my se stále vezeme na té vlně nadšeného vlastenectví a snažíme se to přenášet i na naše děti, příbuzné i známé. V tom se u nás nic nezměnilo a migrační vlna na to nemá vliv. Jiná situace je už u naší současné, nejmladší generace, které se otevřel svět, znají jazyky, často cestují. Pro ně pojem vlast už moc neznamená. Myslím si, že u nich ani migrační krize pocit vlastenectví moc nezvedla, i když bych si to hodně přál. Oni se o historické události moc nezajímají a nejde jim to ani vyčítat. Žijí v jednom náročném kolotoči – práce a rodina. Výhodou za této situace je fakt, že u nás žije poměrně velké procento důchodců, takže ta síla vlastenectví u nás ještě zcela nepominula.

Vlastenectví má také určitou spojitost s úctou ke státním symbolům a ta je u mladých lidí velmi nízká. To není jen případ s vyvěšenými trenýrkami na Hradě. I když právě tehdy mohla čestná stráž vůči nim klidně použít zbraně. Jak se může vůbec diskutovat o tom, jestli ti vandalové něco spáchali? Měli by za to dostat bez pardonu tvrdé tresty. To byla těžká neúcta. Mně třeba i vadí, když se státní vlajka popisuje různými hesly nebo se na ni malují hloupé symboly.   

Současně se stupňuje napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na 2. světovou válku?

Od Ruska nám určitě nic nehrozí. Jedině jestli by Spojené státy vyprovokovaly Rusy takovým způsobem, že by přestali brát ohledy i na některé menší země. To už se stalo v historii mnohokrát, že mocnosti tolerovaly ty malé národy jen v těch případech, pokud jim nějak nepřekážely. Jakmile jim brání, a to třeba i neúmyslně, v jejich zásadních plánech, tak je bez milosti zašlápnou. Tak to vždy bylo a bude to pokračovat i v budoucnu.

Pohled na ruskou pomoc za 2. světové války se začal přehodnocovat zvláště po roce 1968, což byl tehdy pro většinu našich lidí šok a podraz od „bratrského“ národa. Z širšího mezinárodního pohledu, jak uvažují mocnosti, si Rusové ale chránili svoji sféru vlivu, i když na náš úkor. Pokud se po 70 letech odpustilo Němcům, kteří jsou už jiní, tak proč bychom nemohli odpustit po 50 letech i Rusům? Kdybych to shrnul, my máme k Rusku podobný vztah jako prezident Zeman, jehož politiku hodně podporujeme.   

V čem je podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Na co je třeba nezapomenout a naopak, na co by bylo lepší už nevzpomínat? Kam v tomto ohledu zařadit kupříkladu Benešovy dekrety?

Určitě nelze zapomenout na všechny ty oběti odvážných lidí. Také si myslíme v našem spolku, že bychom si měli připomínat, jak se tehdy k nám zachovali naši západní spojenci, kteří nás vlastně zradili. Otázkou je, jestli by se v této souvislosti, v krizové situaci, něco změnilo v dnešní době. My se domníváme, že asi moc ne. Také nám dost vadilo, a zvlášť to štve pamětníky a přímé účastníky bojů, jak se po sametové revoluci znevažovala určitá část našeho odboje a vojáků, kteří bojovali na východě. Trochu to připomínalo situaci, jak se minulý režim stavěl k československým letcům, již bojovali v Anglii. Někdy mám z médií pocit, jako by nás osvobodili Američané. To přece tak není, na historii se musíme dívat nezaujatě a hlavně ji nepřekrucovat.    

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný „Slovenský štát“, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi?

O Kotlebovi mám zprávy jen z médií, a pokud jim mám věřit, tak ta jeho strana inklinuje k fašismu. Je celkem překvapivé, že měla při volbách celkem vysokou podporu. V každém případě je to naprosto špatná politická orientace.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Myslíte si, že školská zařízení těmto tématům věnují dostatečnou pozornost?

Nevím, v jakém rozsahu na toto období pamatují školské osnovy, například v dějepisu. Mohu jen říct, že pokud pořádáme o těchto událostech besedy se školáky a přizveme k tomu i pamětníky, tak ty menší děti ani nedutají, kladou otázky a určitě je to zaujme. Jenže tyto akce se pořádají velmi sporadicky a mládež je pak zahlcena velkým množstvím jiných informací, takže se potom o to už dál nezajímá. Myslím si, že to vnímají tak, že to byla strašná doba, která je dávno pryč a jim zrovna nehrozí. Je ale škoda, že samotné školy na oslavy konce války a pietní akty moc nepamatují. Jejich účast u památníků bývá hodně sporadická. Právě tam by se to hrdinství našich i zahraničních vojáků, kteří nás osvobozovali, mohlo vhodně připomenout.

Jak cítíte mezi českou veřejností hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, či cosi ještě horšího…

I nám vadí vysílání českých vojáků na zahraniční mise. Pokud jsou mírové, dá se to pochopit, avšak už nesouhlasíme s bojovými akcemi. Protože nemají povahu pomoci napadeným zemím, nýbrž jsou vyloženě agresivní. Naše armáda by se měla především zaměřit na ochranu našeho státu.  

Změnily bezpečnostní hrozby současnosti poměr české mládeže k obraně vlasti? A jak vlastně hodnotit současný koncept Aktivních záloh AČR či možné faktické naplnění té prosté a uzákoněné věty, že v případě ohrožení vlasti jsou k její obraně povoláni všichni muži vojenského věku? Ti však většinou už ani neumějí střílet, protože je to nikdo neučil…

Já si neumím vůbec představit, že by mohla fungovat ne všeobecná, ale i jen částečná mobilizace. I kdyby se našli dejme tomu dobrovolníci, tak jaké zbraně by vlastně dostali, když s nimi neumí vůbec zacházet? Ani starší chlapi, již na vojně byli, už neumí obsluhovat dnešní moderní techniku. Snad by to bylo možné v případě, kdyby se ten konflikt odehrával za podmínek jak před dvaceti lety, to znamená, dokud do armádního vybavení ještě razantně nevstoupila elektronika.

Lze říci, pro jaké společenské hodnoty by byli Češi ochotni bojovat? A funguje zde ještě cosi jako „mnichovský syndrom“, tedy skepse, že velcí hráči stejně všechno rozhodnou bez nás a nemá význam se jakkoli výrazněji angažovat?

V dnešní době se to dá jen obtížně charakterizovat. Proti komu bychom vlastně bojovali? Největším nebezpečím je nyní asi terorismus, ale ten je skrytý. A pokud by došlo k nějakému globálnímu konfliktu, tak to je dnes záležitost moderní elektronické techniky, kde by naše profesionální armáda hrála jen tu vedlejší roli.

Všeobecně řečeno, v čem je a v čem není zajištěno bezpečí naší země? Čemu jsme schopni odolat a čemu ne? Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plukovník Vodička veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“, díky čemuž odpovědní činitelé snižovali stavy armády a aktivních záloh. Objevují se názory, že AČR jako taková by byla schopna stěží bránit jeden větší kraj ČR po dobu několika týdnů. Jak hodnotit koncepci obrany ČR a co případně vzkázat pochybovačům?

Naše armáda nyní slouží jako prostředek k všeobecné zaměstnanosti a podpoře několika mála druhů zbraní v Severoatlantické alianci, kde kromě některých našich expertů na solidní úrovni tvoří jakousi minisložku. Jak bychom mohli bránit naše hranice s těmi několika kusy tanků a obrněné techniky? To by nebylo možné. Co se týká bojové síly naší armády, tak ta je už dávno pryč.

Kteří čeští politici a které české politické síly se podle vašeho mínění pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“, stejně tak o kvalitní fungování českých ozbrojených složek v nejširším slova smyslu?

Je to určitě prezident Zeman, na čemž se shodnu se všemi svými přáteli i známými, a potom se mi už jen těžko vzpomíná. Možná pak ještě jihomoravský hejtman Michal Hašek a jeho kolega z ČSSD Jeroným Tejc. S oběma jsem se osobně setkal při některých příležitostech a udělali na mne dobrý dojem. Možná, že existují i další, ale o těch už není moc slyšet, ať mi tedy prominou.