Hradní zahraničněpolitický expert Hynek Kmoníček tvrdí, že v migrační krizi jde Evropě o existenci. A není sám: I Donald Tusk hovořil o možnosti rozpadu EU coby pravděpodobnějším než kdy jindy. Tak tedy: schengenský prostor, euro a EU jako taková. Čemu z toho hrozí rozpad, rozklad, významné okleštění?

Migrační krize skutečně společnou Evropu rozděluje. Jinak k ní zpravidla přistupují země s koloniální minulostí a země, které pozvaly v 60. až 80. letech miliony levných gastarbeiterů z rozvojových zemí. Dnes žijí v těchto zemích miliony německých, francouzských atd. muslimů, rozumějme voličů, a vlády těchto zemí si je nechtějí znepřátelit. Na druhé straně země jako Česká republika a další nezískaly, až na výjimky, se soužitím s jinými rasami žádnou zkušenost, a nelze se proto divit jejich obavám z masivního příchodu imigrantů.

Nemyslím si, že by imigrační vlně padla za oběť Evropská unie jako taková. Možná že se změní, ale přežije. Obávám se však, že může dojít k rozkladu schengenského prostoru, neboť některé země nerespektují pravidla, na kterých je založen. Řecko například nechrání vnější hranice schengenského prostoru, jak je jeho povinností, a Německo dokonce v minulosti otevíralo náruč všem imigrantům, lhostejno zda splňují požadavky na udělení azylu, či nikoliv.

Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro jiné požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?

Evropu bez Evropské unie si představit nedokážu. Na druhé straně si ale dokážu bez problémů představit, že budeme mít v budoucnu jinou EU. Na projekt federalizace Evropy, sen politiků typu Junckera a bruselských úředníků, není kontinent evidentně připraven. Evropská unie by se proto měla decentralizovat a vrátit se k unii národních států, které spolu budou spolupracovat na základě rovnosti, nikoli diktátu velkých zemí malým, starých členských zemí novým atd. Tak si zachová svou ekonomickou sílu, ale stane se, na rozdíl od dnešního byrokratického řízení z Bruselu mnohem operativnější i v otázkách obrany, diplomacie a dalších. Že bychom se stali kořistí Ruska, je nesmysl. Jednak se ekonomicky vzájemně potřebujeme a jednak garancí naší nezávislosti na Rusku určitě není bezzubá Evropská unie. Je jím NATO, jehož jsme plnoprávným členem.

Francie, Británie, Dánsko, Nizozemí, Maďarsko, Polsko... Ve všech těchto zemích existují výrazné politické síly, které se odklánějí od hlavního proudu evropského myšlení. Chtějí výstup svých zemí z EU, případně navázání větší spolupráce s Ruskem. Měl by se Brusel některých z nich obávat? Kterých nejvíce?

Nástup nacionalistických a populistických sil v uvedených zemích je podle mě způsoben především přílišnou byrokratizací a centralizací Evropské unie. Brusel dnes nejvíce připomíná období socialismu u nás. Tisíce zbytečných úředníků, kteří vymýšlejí zbytečné instrukce místo toho, aby sloužili členským zemím. Pokud by občané členských států EU měli pocit, že jim EU beze zbytku prospívá, nacionalisté a populisté by neměli na politické scéně místo.

Ve všech jmenovaných zemích kromě Polska jsou nacionalistické strany v opozici, kde je také, jak doufám, jejich místo. V Polsku je Právo a spravedlnost jedinou vládní stranou, a má tak mnohem vetší možnosti ovlivňovat situaci v zemi i celé Evropě. S ohledem na výrazný nacionalismus a historické reminiscence v Polsku nehrozí podpora zájmů Ruska v Evropě. Naopak, Polsko by mohlo do budoucna vztahy Evropy s Ruskem výrazně zkomplikovat.

Nelze zapomínat, že protievropské, xenofobní a nacionalistické politické formace existují i u nás, i když nemají velkou sílu. Dochází však k jejich seskupování a za určitých podmínek se mohou stát reálnou hrozbou naší křehké demokracie. Za všechny jmenuji například parlamentní Úsvit, který nedávno fúzoval s Blokem proti islámu docenta Konvičky.

Liberálně orientovaní pozorovatelé vybízejí k začlenění co největšího počtu migrantů do Evropy, „jestřábi“ naopak varují před nepokoji či občanskou válkou, kterou „Neevropané“ v Evropě vyvolají, a před krimálními a sociálními problémy. Zaměstnavatelské svazy považují imigraci za produktivní, někteří ekonomové však varují, že pracovních míst, hlavně nekvalifikovaných, bude v budoucnu ubývat a imigranti budou zátěží. Tak co je tedy v tomto směru pro Evropu dobré?

Masivní imigrace do Evropy, které jsme momentálně svědky, určitě pro Evropu dobrá není. Důkazem je katastrofická situace na hranicích Schengenu v Řecku i v některých cílových zemích, jako jsou Německo nebo skandinávské země. Příliv imigrantů je příliš rychlý a příliš masivní. Evropa nemá šanci jej absorbovat. Neobstojí ani argumenty o kulturním obohacení nebo levné pracovní síle. Doba se změnila a nekvalifikovanou práci, kterou dříve v německých továrnách dělali Turci a ve francouzských Alžířané, dnes vykonávají automaty.

Situace v Evropě ve věci imigrantů se začíná vyhrocovat – zatím jen v Řecku, na řecko-makedonské hranici a částečně v Rakousku a Bavorsku, které hovoří o přivírání hranic. Slýcháme o humanitární katastrofě, ale i o bezpečnostních hrozbách ze strany migrantů, mezi kterými mohou být vycvičení vojáci či teroristé. Co v celé věci spatřujete vy?

Díky bezprecedentnímu gestu Angely Merkelové pronikly do Evropy spolu s několika tisíci oprávněnými azylanty a statisíci ekonomickými imigranty nepochybně také tisíce bojovníků Islámského státu s cílem Evropě škodit. Jsou bezprostředním bezpečnostním rizikem a určitě se nespokojí s atakem v Paříži. Další musí nutně následovat.

Státy nejvíce postižené imigrační vlnou uzavírají své hranice, reagují tak podle hesla „bližší košile než kabát“. Zavírání národních hranic je ale především důsledkem neschopnosti Bruselu ochránit společný schengenský prostor.

Uprchlická krize už trvá skoro rok. K nám zatím uprchlíci nechtějí, někteří analytici ovšem straší, že série uzavírání hranic by to mohla změnit. Slýcháme o nelidském přístupu Čechů, kteří uprchlíky masivně nechtějí. Jak to celé pro náš národ dopadne? Jak obstojíme?

Český národ nepochybně již v minulosti prokázal svoji solidaritu s imigranty a dokazuje to i nyní. Desetitisíce utečenců z Jugoslávie a ukrajinské a vietnamské komunity jsou toho důkazem. Pokud bude imigrační vlna pokračovat stejným tempem jako v minulém roce, určitě se dočkáme příchodu imigrantů i k nám. Pokud takový případ nastane, bude nezbytné, aby to byl řízený proces a abychom se sami rozhodovali, koho a zda v naší zemi přijmeme. Kritériem musí být kromě oprávněnosti získání azylu zejména schopnost imigranta začlenit se do společnosti a mít čistý „rejstřík“.

V Sýrii bylo dojednáno příměří, kterému nikdo příliš nevěří. Západ obviňuje Rusko z brutálního postupu majícího za cíl udržet za každou cenu u moci Bašára Asada. Rusko zase obviňuje Turecko z podpory Islámského státu a naznačuje, že by Západ, Turecko a Saúdská Arábie v rámci „plánu B“ mohly obsadit části Sýrie. Kde je pravda? A hlavně kde je budoucnost válkou ničené Sýrie?

Příměří v Sýrii je pouze prvním krokem k dosažení míru v této těžce zkoušené zemi. A nebudou to bohužel Syřané, kdo rozhodne o budoucnosti. Rozhodnou o ní mocnosti, především USA a Rusko a karty se budou snažit míchat také Saúdská Arábie, Turecko a Írán. Ti všichni bojují v Sýrii především o svoje zájmy. Opakovaně bylo potvrzeno, že žádná umírněná opozice v Sýrii již dávno neexistuje. Pouze islamistické formace bojující za zájmy USA nebo Turecka a Saúdské Arábie, které se přiklánějí tu ke frontě an-Nusrá, tu k Islámskému státu v boji proti režimu Bašára Asada. Budoucnost Sýrie je opravdu těžko předvídatelná. Jde o umělý stát vzniklý z vůle V. Británie a Francie po první světové válce, a proto si myslím, že poválečným uspořádáním by mohla být nějaká federace složená z Asadových allávitů, Kurdů a sunnitů. Obnova Sýrie bude stát samozřejmě enormní prostředky z kapes celého světa.

„Náš muž v NATO“, generál Petr Pavel, označil Rusko za větší bezpečnostní hrozbu než Islámský stát. NATO přisouvá vojska k ruskému území, z Pobaltí, z Polska i odjinud slýcháme, že Rusko je i nadále hrozbou pro Evropu. Je tomu tak? Berete vážně odhady tvrdící, že při obsazení Pobaltí by NATO nestihlo reagovat? Či spíše hrozbu „hybridní“ války proti EU spočívající v podpoře stran a politických názorů obecně usilujících o rozpad EU a příklon jejích členských zemí k Rusku?

S názorem generála Pavla nesouhlasím. Rusko i Evropa se vzájemně potřebují a nemyslím si, že má Rusko zájem o nový „Drang na Westen“. Vlivu v Pobaltí se naopak celkem bez problémů vzdalo, neboť všechny tři země byly součástí ruského impéria poměrně krátkou dobu. Vůči Ukrajině je vztah Ruska samozřejmě mnohem citlivější. Leží jednak na strategickém území mezi Evropou a centrálním Ruskem a byla součástí carské říše po dlouhá staletí. Rusko se proto jejím příklonem k Západu cítí „ohroženo“ a udělá vše, aby politicky Ukrajinu i nadále minimálně spoluovlivňovalo. Nevím, zda se finanční podpora stran typu francouzské Front Nationale dá nazývat hybridní válkou, ale je nepochybně faktem, že Rusko podporuje v západní Evropě politická seskupení, která jsou proti centralizaci Evropy a la Brusel. V opačném případě by se asi musela také nazývat hybridní válkou americká podpora nejrůznějších ruských NGO kritizujících Putina...

Situace Ruska jako takového může vypadat zneklidňujícím způsobem kvůli problémům s cenou ropy, která podráží ruské hospodářství. Lidé sice Putinovi věří, nicméně... Ani Rus nemusí vydržet všechno. Máme se bát rozpadu Ruska? Vnitřních konfliktů? Příchodu někoho ještě více vyhraněného vůči Západu? Obnovení konfliktu na Ukrajině nebo začátku jiné války za účelem vybuzení vlastenectví a zakrytí vnitřních problémů? Jaké faktory v „ruské“ problematice jsou běžně opomíjeny?

Rusko je největší zemí na světě, prakticky jedinou koloniální říší přeživší do dnešní doby. V době vlády prezidenta Jelcina mělo již vážně nakročeno k rozpadu, kterému prakticky zabránil nástup Putina a jeho věrných k moci. Putin utužil centralizaci Ruska, odstranil samovládce gubernií a zejména učinil jednotlivé federativní republiky závislé finančně na Moskvě. Současná situace s cenami ropy na světovém trhu Rusko, tak jako i ostatní producentské země, tvrdě zasáhla. Až dosud Rusko čerpalo ze svých bohatých rezerv, postupně však přechází na úsporné rozpočty. Cena ropy se nejvíce odrazila v poklesu rublu vůči ostatním měnám a i solventní Rusové se nyní učí počítat. Pokud by situace na ropném trhu pokračovala a odrazila se v dalším pádu rubu, je možné, že Rusové přestanou Putinovi tolik věřit. Ten má však, na rozdíl od západních politiků, „volnou ruku“, podporu mocenských složek a nemusí si brát servítky. Rozpad Ruska podle mě nehrozí, ale pokud by nastal, byl by katastrofou. Pro Rusko i pro nás!