Vláda plánuje zrušit desítku daňových slev včetně slevy na manžela či manželku a na polovinu, tzn. na maximálních 1000 Kč ročně, zvažuje snížit státní příspěvky u stávajících smluv stavebního spoření. U nových smluv by se mohly zrušit úplně. Změní se i podpora důchodového spoření. Paní senátorko, co těmto novinkám říkáte?

Víte, stát má vždy tendenci nadstandardně utrácet – ty peníze nemusel vydělat, tak se mu snadno rozhazují – a to i po miliardách. Samostatným tématem jsou státní veřejné zakázky… Nákladný státní aparát… To, co by soukromá sféra vyřešila za polovic, stát přeplácí. Když se k tomu aktuálně přidají evropské sankce proti Rusku, které poškozují více evropské státy než to Rusko, velkorysá pomoc směrem na východ bez ohledu na naše reálné možnosti, a to, že tato vláda zoufale neumí hospodařit a ekonomicky uvažovat… Nejsem sice ekonomka, ale ekonomy kolem sebe mám, a pak je přece jasné, že když se to s utrácením přežene, bude potřeba někde brát. A stát nemá brát kde jinde, než svým občanům, jejich firmám, zkrátka vše, co stát rozházel, zaplatíme my z našich kapes. A protože stát rozhazuje astronomicky, musí brát ber, kde ber, aby to v tom součtu poskládal. Nestydí se proto sahat na důchody, na daňové a jiné podpory rodin, zvyšuje zátěž OSVČ, zvyšuje daň z nemovitosti, a tak dále – zkrátka musí brát všem, i těm nejslabším a nejzranitelnějším. A zatímco jemu se to může jevit směšné, ty položky, které jim bere, těm dotyčným, kam spadá už i střední třída, to těžce zasahuje do jejich rodinných rozpočtů v jedné z nejtěžších dob posledních desetiletí. A namísto toho, aby vláda svým občanům v této době pomáhala, chce jim brát. Musím se proto ptát – proč, když všechny evropské země čelí stejné době, nejsou na tom tak špatně, jako jsme na tom my? Mluvím o cenách energií, o cenách v obchodech, a tak dále. Musím proto nerada souhlasit s Miroslavem Kalouskem, že horší už to být opravdu nemůže.  

Tento týden jsme v Poslanecké sněmovně sledovali obstrukce kvůli valorizaci penzí. O čem to svědčí?

Obstrukce jsou nástrojem, jak upozornit na něco odsouzeníhodného, co nejde zastavit klasickou cestou, a také to bývá reakce na arogantní chování politické koaliční většiny. Tady se vzácně skloubilo obojí. Našla jsem odvahu sledovat kousek přenosu, a musím říct, že tak arogantní komentáře, jaké předváděla Markéta Pekarová Adamová jako předsedkyně Sněmovny, jsem už dlouho neslyšela. Ostatně netajím se dlouhodobě názorem, že někdo podobný nemá v čele Sněmovny co dělat, protože na to prostě nemá. Víte, když si někdo myslí, že když má početní většinu, může být bezohledný, znásilňovat právo i zdravý rozum, rozhodnout si kdy chce, co chce a jak chce, hluboce se mýlí. Typicky je to stav legislativní nouze, který zde byl hrubě a protiústavně zneužit, a posměšky paní předsedkyně Sněmovny na adresu opozičních kolegů na tom nic nezmění. Jsou jen vizitkou její politické zralosti. Obstrukce byly na místě, a smekám před výkonem některých řečníků. Mluvit sedm hodin v kuse prostě zaslouží obdiv, a s nadsázkou dodávám, že o to více, šlo-li o muže (úsměv).

Vláda chce připravit koncepční změny v systému sociálních dávek. Pomoc plánuje cílit adresně „ve vhodných případech“. Je to dobrá zpráva?

To se uvidí, až to hodí na papír. Osobně nemám se snahou vytvořit spravedlivější systém sociální podpory problém – právě naopak. Zastávám názor, že jinou výši podpory by měl mít člověk, který celý život cíleně nepracuje, a jinou člověk, který naopak pracoval stále, a přijde o práci například před důchodem. Nevím, co myslí vláda „vhodným“ případem, já bych to spíš formulovala tak, že sociální systém má být spravedlivý, protože absolutní rovnost nahrává zneužívání tohoto systému, a naopak nedostatečně podpoří ty, kteří by si o něco výraznější pomoc zasloužili s přihlédnutím ke svému dlouhodobému přístupu například k práci. Uvidíme, podobný úmysl není jednoduché realizovat, ale já bych ho uvítala.

Do jaké míry vláda překonává vaše očekávání a s čím počítat dál?

S ohledem na projekt pětikoalice, díky kterému se dostali do vlády lidé, kteří volby de facto nevyhráli, a s ohledem na to, že jako pamětnice většinu jmen dlouhodobě znám včetně jejich politické historie, nečekala jsem nic světoborného. Nicméně že to bude až taková katastrofa, to mě, přiznám, také nenapadlo. Ti lidé na to prostě nestačí – odborně, politickou zralostí, tam, kde by měli být za Českou republiku sebevědomí, tak nejsou, a tam, kde by měli krotit své vášně, bývají někteří hysteričtí a bulvární – to tehdy, kdy jim docházejí argumenty a někdo jim oponuje… Mnohé ovládá pýcha, mnozí jednají nedospěle... Někteří jsou zase neviditelní. Všechny tyto charakteristiky jsou odpovědí na to, proč jsme tam, kde jsme. Tato vláda není žádný kompaktní celek, žádný fungující tým. Poskládala se stylem „co dům dal“, a ten dům byl už v řadě politických stran dost vybydlený. Po setkání například s Ivanem Bartošem mohu sice říct, že je sympaťák a netrpí řadou politických neduhů svých kolegů, ale na postu ministra zkrátka nemá co dělat. Premiér Fiala by byl zase možná dobrý akademik a teoretik, ale pozici premiéra zkrátka hraje. Jeho slova ani gesta nejsou přirozená, ale naučená. Kdo to nevidí, je slepý. A tak bych mohla pokračovat. S nadsázkou tvrdím, že kdyby vládu poskládali ze zkušených starostů na základě losu, vládla by lépe. S čím počítat dál… To se na nás hrne dnes a denně. Budeme platit jako mourovatí každou zbytečně vyhozenou miliardu, každé strategicky špatné rozhodnutí, které tato vláda učinila. Přesto, že i dost zdědila, většina toho, proč jsme na tom dnes v porovnání s jinými zeměmi tak špatně, jde na její vrub. A protože to prostě nezvládá a neumí, měla by odejít.