Do druhého kola přímé prezidentské volby postoupil spolu s nynější hlavou státu i Jiří Drahoš. Vy jste si ho na Facebooku podala za jeho vyjádření v pořadu 20 minut Radiožurnálu, v němž prohlásil, že bychom měli uspořádat přesvědčovací kampaň za přijetí eura, i když přiznal, že sám ekonomem není. Co vás na tom tak pobouřilo? Copak byste chtěla na Hradě raději člověka, který by se k tak zásadní záležitosti pro Českou republiku, jakou by bylo nahrazení koruny společnou evropskou měnou, nechtěl vyjádřit?

Za prvé předesílám, že k tomu, koho volím, se z principu v žádných volbách nevyjadřuji. Vím, že třeba v anglosaských zemích je to poměrně běžné, ale u nás na to společnost dosud není příliš navyklá.

Za druhé když někoho za konkrétní výrok kritizuji, nebo s ním naopak souhlasím, ještě to neznamená, že jej kvůli tomu taky volím, či nevolím. Jsou i podstatnější, strategičtější důvody rozhodování než souhlas, či nesouhlas s jedním názorem. A to je mimochodem na české prezidentské volbě to nejvíc frustrující: Že je volič ve finále nucen rozhodovat se mezi mizernými možnostmi pro tu nejméně mizernou.

Za třetí já nekritizovala Drahošův názor, že by Česká republika měla přijmout euro. Pravda, domnívám se, že přijetí eura momentálně pro ČR není výhodné – ale když si pan Drahoš chce myslet opak, nechť si myslí opak, má na to právo, zrovna jako já si taky myslím svoje. Co však kritizuji, to je jeho výrok o tom, že bychom měli jako ČR vést pro své občany přesvědčovací kampaň. To už považuji za nepřijatelné.

Ještě bych to jakžtakž pochopila, pokud by své přesvědčení měl podložené argumenty – ale udělat přesvědčovací kampaň za veřejné peníze, vlastně za vybrané daně lidi přesvědčovat o tom, co si mají myslet – to je minimálně neuctivé k vůli lidu, v horším případě by se to dalo chápat i jako zneužití veřejných peněz. Od prezidenta bych čekala, že se bude zasazovat o referendum o téhle otázce, nikoli o přesvědčovací kampaň.

Jednostranná přesvědčovací kampaň vlády je pro mě těžko skousnutelná v jakékoliv otázce, nejen v otázce eura. Podle mne by se něco takového vůbec nikdy nemělo za veřejné peníze dělat u jakéhokoliv tématu, natož pak u tématu, u kterého většina voličů je proti euru, a navrch o něm kandidát – jak sám přiznává – má jen obecné povědomí.

Objevily se informace, že se Bulharsko zapojí do evropského mechanismu úrokových sazeb ERM-2, v němž musí měna země, která chce vstoupit do eurozóny a zavést euro, strávit alespoň dva roky. Je tahle zpráva pro nás spíše vybízecí, nebo naopak varovná z pohledu českého postoje k přijetí eura?

Obecně je chybný postoj typu „když oni, tak my taky“. To je na úrovni: „Když on polyká antibiotika, tak já ta antidepresiva vysadím a taky po jeho vzoru budu baštit penicilin.“ Chci říct, že každá země je jiná a každé ekonomice svědčí něco jiného, takže z principu je nesmyslný přístup, kdy se s někým poměřujeme.

Kdybychom se už poměřovat přeci jen chtěli, pak v tom, že Bulharsko i my jsme ekonomiky poměrně malé a máme proti eurozóně relativně nižší HDP na hlavu. Země, které v minulosti nám byly podobné a euro přijaly, na to vesměs doplatily: Euro jednoznačně poškodilo Řecko, Španělsko a dokonce i Itálii. Naopak euro pomohlo Německu nebo Francii. My patříme mezi ten typ ekonomik, pro které je euro nevýhodné. Prokázalo to definitivně tříleté období, během něhož ČNB intervenovala proti české koruně, a tím v podstatě simulovala stav, jako bychom měli euro.

V té době se staly dvě věci: změnila se k horšímu struktura ekonomiky, protože se posílily výroby s nižší přidanou hodnotou. Tím se do budoucna snížil potenciál ekonomiky. A za druhé ekonomika se přehřála zejména v oblasti realitního trhu, což do budoucna nevěstí nic dobrého. Jen tak mimochodem – stejný jev, tedy přehřátí realitního trhu, se odehrál po přijetí eura ve zmiňovaném Španělsku, což následně odstartovalo celou kaskádu neblahých událostí ústících až do záchranné akce od MMF.

Uprostřed týdne byla zveřejněna nová data o příjmech a výdajích za 3. čtvrtletí minulého roku, což doprovodily komentáře, že naše životní úroveň v porovnání s ostatními státy Evropské unie roste. K tomu bych přidal, že německá agentura Germany Trade and Invest ve své analýze, v níž doporučuje firmám zaměřit se místo na Polsko, kde se uplatňuje ekonomický patriotismus, na Česko, které je podle ní jedním z nejrychleji rostoucích trhů v EU, pokračuje v něm proces dohánění západní Evropy a díky diverzifikované průmyslové struktuře s technicky vyškolenými odborníky je země celosvětově úspěšná se svými produkty. Jak ten proces přibližování Česka k západní Evropě vidíte vy?

Je to velmi dobrá zpráva, ale není na ní nic nového. To víme už dlouho, že ekonomika prudce roste. A je velmi dobře, že se znovu nastartovala takzvaná konvergence k západní Evropě, ačkoliv to s ní jeden čas už vypadalo povážlivě. Na druhou stranu buďme objektivní: Mohlo by to být ještě lepší. Rychlost hospodářského růstu není vším, dlouhodobě tvrdím, že nemá smysl hnát se za každou cenu za papírovým, číselným růstem. Mnohem důležitější je kvalita růstu.

A ta se, bohužel – jak jsem před chvílí říkala – trochu v předešlých třech letech zhoršila. Namísto důrazu na technologie, namísto toho, abychom se snažili chytit dech se čtvrtou průmyslovou revolucí, jsme u nás posílili zejména sektor využívající poměrně malé přidané hodnoty. Posílily sklady a jednoduché dílenské činnosti, které budou časem nahrazeny robotizací.