Nemyslíte si, že dochází dlouhodobě k určité privatizaci symbolů takzvané sametové revoluce?

Myslím. Nedávno jsem dostal pozvánku na konferenci, která se vztahovala k udílení Ceny Václava Havla za lidská práva. Organizovaly ji Havlova knihovna a nadace Havlových. A dost mě fascinovala skutečnost, že člověka, který za lidská práva seděl, pak se stal naším prezidentem a nastolil určité vize, si přivlastňují Luděk Sekyra a Zdeněk Bakala. To jejich nadace totiž sponzorují zmíněnou konferenci a udělování ceny za lidská práva. Tihle chlapci, co si nahrabali, byť Sekyra už byl majetný v Anglii, v této zemi nejednali a nejednají zcela košer. O Bakalovi ani nemluvě.

Pan Sekyra velmi lehce získává pozemky, které by mohly připadnout Praze, a Bakala získal ohromný majetek na Ostravsku díky Zemanovi a Sobotkovi. Připomínání a důležitost obrany lidských práv jsou přispěním těchto jmen pro mě deklasovány. Přitom tihle pracháči by mohli naší zemi pomoci daleko víc, protože tady vydělali velký prachy a získali velké majetky. A oni se zviditelňují zaplacením udělování ceny za lidská práva. Proto na takové akce nechodím.

Zmínil jste dvě jména. Nezdá se vám ale privatizace jména Václav Havel ještě mnohem obludnější?

Ano. Nicméně přisírání těchto dvou pánů je součástí té velké obludnosti. Pravdou je, že tu privatizaci si Václav Havel zavinil i trošku sám. Ne, že by byl vyčůraný nebo se dramaticky změnil, ale bylo to zapříčiněno tou jeho vrozenou tolerancí. Ostatně to samé bylo vidět i u Karla Schwarzenberga. I on se k lidem, ke kterým nemusel mít sebemenší úctu, choval velice slušně. To neznamená, že se pak nevyjádřil jadrně a ironicky. A mám obavy, že se i Karlovi může stát, že jej zkonzumují a stane se z něj komerční záležitost jako z Vaška.

To se ale týká celé sametové revoluce...

Odpovídá to, bohužel, duchu doby nejen u nás, ale i ve světě. Jestliže jsou nyní všichni nadšení, že máme digitalizaci skoro všeho, tak k tomu dodávám, že se v tom ztrácí lidská bytost. Nebojím se toho, je to asi vývoj, ale smutným směrem. Nedávno jsem četl jakéhosi amerického psychologa, co píše o lidské inteligenci. Konstatoval, že vedle logiky, schopnosti si pamatovat, analyzovat a vymýšlet, potřebujete inspiraci a emoce. Když chcete klofnout holku, tak k tomu potřebujete kus zvířecího instinktu. Neumím si představit, že by robot či počítač měli takové zkušenosti.

Skutečné hodnoty ztrácejí svou podstatu a jsou marginalizovány. Vždy ironicky říkám, že jde nakonec stále jen o prachy. I moc jsou prachy. Když se dnes podívám na tu „politickou elitu“, tak vidím, jak se tím i vážení lidé z disentu nechali převálcovat. Přátele vyměňují za své kolegy z politiky.

Nedostal se tento bezbřehý materialismus související s výprodejem hodnot v současnosti až ke svému vrcholu?

To neodhadnu. Myslím si, že to žádný vrchol mít nemusí. Může to být pozvolné a transformující se do podob, které budou vypadat jinak. Nicméně kolem sebe pořád cítím existenci ostrůvků pozitivní deviace. Když se vrátíme do minulosti, tak nešlo jen o disent, ale byla jazzová sekce, byly máničky a underground, malá náboženská sdružení, intelektuálové s domácími semináři či obyčejní lidé, co třeba trampovali. Právě tyhle skupiny uchovávaly to, čemu se říká sociálně fungující lidská společnost.

Mám dojem, že v nové době s velkým obecným blahobytem je to jen o materiálnu. Blaho duše a mysli se vytrácí s rozvojem blaha pr*ele.

Jaké byste takhle z hlavy dokázal jmenovat ostrůvky pozitivní deviace?

Je jich dost. Třeba lidé kolem Michaely Stoilové, kteří třeba napomohli tomu, aby byl natočen film o Viktoru Fajnbergovi, což byl jeden z těch osmi statečných z Rudého náměstí. Tam protestovali v roce 1968 proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Je to úžasný film. Díky ní jsem se s Viktorem spřátelil a byl jsem za ním i ve Francii. Přes to utrpení a nezákonné držení v psychiatrických léčebnách, kde do něj rvali hrozné prasečiny, se dožil vysokého věku. Bojoval za politické vězně v Sovětském svazu Leonida Brežněva, ale i poté proti Putinovi a dokonce odmítl přijmout cenu od prasáka Zemana. Když zemřel, tak ho dcera odvezla do Izraele a tam ho pochovala do země jeho prapraprapředků.

Ostatně i kolem Petra Placáka jsou takoví lidé. Také bych mohl jmenovat lidi z akademického prostředí, kteří volali po zdravém rozumu za covidu. Ti, co upozorňovali na hysterii, vymývání mozků a šíření větší hrůzy o koronaviru, než si koronavir zasloužil. Jde totiž o normální nebezpečí, ale nic jiného. Takže jsou takové ostrovy. Bohužel je třeba v médiích skoro nenacházím.

Jak si připomínáte 17. listopad 1989 a takzvanou sametovou revoluci?

Beru to jako něco soukromého. Navíc historické pojetí vzniku 17. listopadu a následujících dějů neodpovídají skutečnosti, kterou jsem zažil. Dění na Národní třídě něco předcházelo, co ho způsobilo. Jednou z příčin byla demonstrace na Albertově, ale pak by to podle mě a přátel skončilo nahoře na Vyšehradě, kde se několikrát zpívala hymna a pálily se svíčky.

Demonstraci na Albertově totiž organizovali svazáci. Už když jsme šli z Albertova, tak jsme zahli na Václavák, ale svazáci nás předběhli s tím, že slíbili, že se tam nepůjde. Akceptovali jsme to a šli právě na Vyšehrad. Se mnou šel třeba Jan Patočka, syn profesora Patočky. Pak se někde ztratil.

Naše skupina se rozhodla, že půjde do města, přestože jsme věděli, že ve Vyšehradské jsou připraveni esenbáci. Ne mladí z „údolí dutých hlav“, ale padesátníci s pendreky, oddaní soudruzi. Později jsme zjistili, že za námi skoro nikdo nejde. Uvědomili jsme si, že k nim dojdeme, zmizíme v antonu a neštěkne po nás ani pes. Tak jsme se vrátili na vyšehradský kopec. Začal jsem na ten dav ze zídky křičet, že už je té selanky dost, že je na čase jim to říct do očí.

Nikdo mi to nevěří, ale lidé mi to na internetu potvrdili. Byl tam Ivan Havel a třeba i tehdy student Ladislav Jakl. Když jsem seskočil z té zídky a šel dolů, tak se ostatní přidali. Když tedy někdo říká, že to bylo původně organizováno složkami StB, tak to není pravda.

Protest na Albertově a na Vyšehradě organizovali svazáci, dnes nazývaní studentští vůdci. Nicméně třeba Martin Mejstřík se po následné celkem zářné kariéře kvůli zhnusení z politiky a skepsi zcela vytratil z veřejného života. Cítíte také skepsi?

Mejstřík studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU), byl ve Svazu socialistické mládeže (SSM) a dostával peníze od Ústředního výboru Svazu socialistické mládeže (ÚV SSM) na časopis Kavárna. Pak začal dělat politiku, pak se z něj stal blbec, a když jsem dokonce kandidoval proti němu do Senátu v Praze 1, tak mi jeho poskoci strhávali plakáty. Když jsem za ním následně, jako za senátorem, přišel do kanceláře kvůli nějakým kauzám Šalamounu, odvětil, že se těmito věcmi nezabývá. Pak dlouho plácal blbosti a pak se kamsi vytratil.

A cítíte skepsi?

Díky životu jsem zjistil, že je společnost naivní. Vždy přijímá hlásanou místo skutečné a prožité historie. Kde se vytratil ten úžasný sametový étos z Václaváku? Kde se vytratil ten étos Milionu chvilek pro demokracii, který naplnil nejen Letnou, ale i mnohá náměstí po republice? Právě od nich mi každou chvíli přijde smska, jestli bych jim nepřispěl na obranu demokracie. Neodepisuju, ale bylo by fajn, kdyby nám naopak přispěli na spolek Šalamoun, který pomáhá zdarma lidem z vězení. Dívám se na to s ironií, protože život je prostě velká p*del.