V prvních letech po roce 1990 došlo k obrovským majetkovým přesunům v rámci privatizace. O té kolují různé legendy ohledně toho, kdo posloužil komu a co za to dostal. Jaké vazby mezi rozhodujícími politiky a beneficienty ze soukromého sektoru se za ty roky podařilo prokázat? Klidně i konkrétní jména…

Jedna z legend říká, že někteří bývalí šéfové Československé státní banky si vybrali mladé koně, které nasadili do privatizace. To samo by ovšem nestačilo, nebylo by jich dost ani na Velkou pardubickou, aby se svět velkého byznysu rozhýbal. V prvních týdnech po spuštění kuponové privatizace jsme registrovali stagnaci, až nezájem o ni do momentu, kdy tzv. Harvardské fondy rozjely kampaň, že za každou kuponovou knížku garantují deset tisíc korun. V té chvíli se utrhla lavina zájmu o investování. Kladli jsme si otázku, jak by kuponka dopadla, nebýt toho harvardského příslibu. A právě u harvardských fondů to pak skončilo fiaskem, podvodem, tunelem...

Téměř čtvrt milionu lidí, kteří v kuponové privatizaci svěřili své investiční body Viktoru Koženému a jeho Harvardským fondům, nemá dnes již naději, že někdy uvidí své peníze. Bývalý emigrant Viktor Kožený se navíc podle vyšetřovatelů USA dopustil podvodu i vůči americkým investorům. Dodnes pobývá z těchto důvodů v Karibiku. Mezi jeho kumpány najdeme bývalého komunistického rozvědčíka Juraje Širokého nebo dalšího expříslušníka předlistopadového FMV Borise Vostrého...

Kožený a Vostrý byli v ČR odsouzeni, oba jsou doslovně za vodou, v Karibiku se zdržují v zemích, s nimiž nemají naše státy dohodu o vydávání osob. Na Juraje Širokého podal likvidátor Harvardských fondů Zdeněk Častorál v roce 2006 u bratislavského vyšetřovatele z Úřadu boje proti korupci trestní oznámení pro tunelování. Vyšetřování šlo rychle do ztracena, buď pro nekvalifikovanost vyšetřovatele, nebo pro nezájem, nebo i jinou motivaci vedení tohoto úřadu.

Na Slovensku byla v čase československé kuponové privatizace politická opozice v čele s Mečiarovým HZDS proti kuponce, to ale jejím lidem nebránilo potichu zakládat privatizační fondy. Dodnes se vedou diskuse, zda kuponka byl správný projekt, nebo kontraproduktivní. Jenže na začátku devadesátých let se z kuponky stal veledůležitý politický program a i původně odpůrce kuponky Václav Klaus brzy shledal, jak značné se dají z toho získat politické body.

A o tom to bylo. Lidé se vrhli na investování do fondů, jiní přímo do vybraných podniků. Jelikož nikdo s touto činností neměl žádné zkušenosti, mnozí nakonec utřeli nos. A jak jsem zmínil, neznalost provázel i zločin. Někteří mí kamarádi, kteří krátce po absolvování ekonomických vysokých škol nastoupili na ministerstvo privatizace čili byli nejblíž ke zdroji informací, rovněž špatně investovali a nezískali prakticky nic. Čili opět, neexistoval žádný generální spiklenecký plán, jak proměnit bláto ve zlato.

Existovala silná touha zbohatnout, ať to stojí, co to stojí. Zejména ať to zaplatí ti druzí, já chci vydělat. V řadách HZDS byl poslanec, jenž v letech 1995–1998, kdy na Slovensku probíhala privatizace přímými prodeji vybraným zájemcům, nazval své firmy PTD a k tomu nějaké číslo. PTD znamenalo Peníze Těch Druhých. Tedy těch, kteří pro privatizaci neměli to správné stranické tričko, anebo vůbec žádné. To bylo pro tu dobu na Slovensku signifikantním znakem.

Navíc v devadesátých letech neexistovala dostatečná legislativní ochrana malých investorů, těch původních DIKů, fondy se změnily na akciové společnosti a drobní investoři s několika akciemi byli pak rádi, že mohli své akcie jakž takž zpeněžit, často pod jejich tržní hodnotu, někdy i vůbec, jak vidíme u harvardů a dalších. Já to období vnímám jak klondike východních trhů, pro malé aktéry nebylo na nich místo a prosadili se mocní vlivní hráči s ostrými lokty. Ve společnosti se z toho vyvinula kocovina, já ale říkám, že nikdo tehdy neměl geniální recept, jak transformovat státní majetek na soukromý, a proces, jaký proběhl v Československu, byť s excesy, porušováním pravidel, podvody, tunely, nebyl ještě zdaleka nejhorší. Stačí se podívat do zemí bývalého SSSR. Tam vraždili nové majitele podniků a bank jak na běžícím pásu.

Kdosi tvrdil, že se prý u nás nejprve měly prodat banky. Václav Klaus byl proti, doma nikdo neměl kapitál na koupi bank a prodat je v té době do ciziny znamenalo odstřihnout domácí politický vliv na proces ekonomické transformace. To nikdo nechtěl. Druhou stranou téže mince pak bylo to, že státní banky byly tunelovány prostřednictvím nedobytných úvěrů, podvodů větších i menších, mnohé podniky nevydržely, noví majitelé nebyli vždy těmi nejlepšími manažery a tak dále. V té době, opakuji, nebyl k dispozici odněkud seshora boží plán, jak uspokojit všechny a všem dát měrou ne-li stejnou, tak alespoň uspokojivou. Pocit nespravedlnosti z nerovnoměrného rozdělení majetku je jedním z klíčových hybatelů politických dějin v kapitalismu. A přesně opačně je to s lidským rozumem. Rozum je totiž jediný majetek, jenž je rozdělen spravedlivě. Ještě si nikdo nestěžoval, že ho má málo.