Většinu české populace čím dál více děsí rostoucí ceny energií, ale i potravin a dalšího běžného zboží. Hrozí statisícům domácností propad do chudoby?

V prvé řadě je nutno stanovit, co rozumíme pod pojmem chudoba. Musíme vycházet z toho, že současná životní úroveň obyvatel České republiky je mimořádně vysoká v porovnání s životním standardem většiny obyvatel zeměkoule. My naši životní úroveň prakticky porovnáváme jen s životní úrovní těch nejbohatších států západní Evropy. Hlavně tedy s Německem a Rakouskem. To zásadně zkresluje realitu. Protože to, že v současné době chudneme a pravděpodobně bude velká část obyvatel ještě chudnout, neznamená, že se jedná o skutečnou chudobu, jak ji zná většina obyvatel zeměkoule. Znamená to však už teď citelné snížení té úrovně, na kterou jsme si rychle zvykli. A to se obyvatelstvu jako takovému rozhodně nebude líbit. Slovo chudoba má velký emocionální náboj. A popravdě řečeno i velká část těch, které dnes v Česku označujeme za chudé nebo ohrožené chudobou, by patřila za první republiky svým životním standardem někam do střední třídy.

Berete tedy slova o propadu části společnosti do chudoby jen jako katastrofické hlasy, které jsou od reality daleko a spíše je jejich cílem probudit v lidech pocit nespokojenosti a obav?

Jistěže mnoho politiků, ale hlavně novinářů používá slova chudoba, ekonomická krize či „gigantická inflace“ k tomu, aby se společností manipulovali. Politici proto, aby v příštích volbách získali hlasy nebo mohli založit nové politické strany. A novináři prostě proto, že jim to zajišťuje sledovanost, odbyt jejich výrobků a postavení ve společnosti. Strašidelným příkladem jsou veškerá zpravodajství produkovaná Českou televizí, která vytváří dojem, že se u nás v ulicích válí tisíce hladových lidí.

Nehrozí tedy, že by klesající životní úroveň v důsledku vysoké inflace mohla vyvolat ve společnosti sociální napětí podobnému tomu, které za Nečasovy vlády vedlo k mohutným demonstracím?

Ale ano. Ovšem ta otázka je položena poněkud nepřesně. Protože za Nečasovy vlády prakticky k žádnému poklesu životní úrovně nedošlo. Všechny ty stávky byly zorganizovány za účelem zvýšení mezd a platů a z politických důvodů. Mimo jiné proto, aby pak státní zástupci a vybrané složky policie mohli za pomoci některých stran a hnutí zorganizovat pod pláštíkem protestů lépe státní převrat. V této politické hře si tehdy nikdo nevšiml, že nedemonstrují žádní chudí a společností opomíjení, ale z hlediska příjmů spíš pracující střední třída. Se kterou se jako vždy vezli „stále protestující“, tj. značná část zhrzených a neúspěšných pomatenců.

Situace se však strašně rychle mění k horšímu. V mnoha státech EU má šílenství Green Dealu v kombinaci s dlouhodobou bývalou německo-ruskou „družbou“, či chcete-li „Freundschaft“, katastrofické ekonomické dopady. Nové platby za energie a zvyšující se ceny už nezvládají platit ani spořádaní a vždy trvale pracující lidé.

Objevila se nová třída: „pracující chudáci“. Všechny ty slevy na benzin, doplatky na bydlení a další dávky válcuje skutečná ekonomická krize. Až lidé vyčerpají úspory a „od Babiše nasypané peníze“, dojde na lámání chleba. Pak nevyjdou do ulic matky samoživitelky, ani těch 10 procent obyvatel v exekuci, což je ukázka naprostého selhání systému, ani vyhecovaní „odboráři“ svážení zdarma autobusy do Prahy, ale skuteční pracující.