Andrej Babiš je pod palbou poté, co vláda byla nucena přiznat akutní nedostatek roušek a respirátorů. Premiérovi je nadáváno, že ochranné pomůcky nesehnal, nicméně s tím je problém i v těžce zkoušené Itálii. V současné době prostě zájem drtivě převyšuje nabídku a výrobní kapacitu. Je to omluva, nebo měl být podle vás Babiš prostě lépe připraven? Varovné hlasy tu prý byly nejméně od začátku roku.

Ideální by ze zpětného pohledu zajisté bylo, kdyby pan premiér začátkem roku prozíravě nakoupil desítky milionů ochranných prostředků a současně zakázal lety z a do komunistické Číny. Ve srovnání s ostatními vládami evropského kontinentu ale očividně on, tedy právě Česká republika, určuje směr a způsob obrany proti šíření koronaviru a ostatní nás následují a napodobují navzdory nesouhlasnému arogantnímu pokřikování představitelů Evropské unie. Ti očividně nevyužili vhodnou příležitost mlčet, omluvit se a hlavně nepřekážet, tedy odejít ze scény.

Rakousko, Švýcarsko a Slovensko prý potkal stejný osud, když jim Němci na hranicích zablokovali zdravotnický materiál včetně roušek a respirátorů. Jde o podobný zákaz vývozu tohoto materiálu, jaký platí i v ČR. Je to podle vás v této chvíli přijatelné? Může to poškodit vztahy zúčastněných zemí?

Rozhodně Německu takové velkopanské sobectví a ignorování obchodních dohod vztahy se sousedy a Slovenskem zhorší. Zde by byla zcela namístě mezinárodní arbitráž.

Jak to je tedy s tou soudržností Evropské unie, když si některé státy navzájem zabavují ochranné pomůcky? A co říci na fakt, že každá země přistupuje k řešení pandemie zcela odlišně?

Odpudivé chování Německa, jež jste uvedl, je v Evropě spíše výjimkou. Mohu jako protipříklad uvést součinnost v česko-rakouském vztahu. Týká se českého vládního nařízení u tzv. pendlerů, tj. kdy čeští občané žijící v příhraničí jezdí pracovat do Rakouska. Původní nařízení české vlády tuto činnost povolovalo jen do vzdálenosti 50 km vzdušnou čarou od hranic. Rakouská vláda se na naši obrátila s prosbou rozšířit toto území na 100 km od společných hranic do Rakouska, protože jinak by vzhledem k vysokému počtu českých pracovníků hrozil při jejich výpadku na příslušném rakouském území kolaps. Česká strana rakouské žádosti s porozuměním vyhověla.

Obdobná tolerantní situace např. existuje u dojíždějících francouzských pracovníků do švýcarské Ženevy. Obecně platí, že nejlépe se mezi sebou na řešení problémů dohodnou jednotlivé demokratické státy, jichž se problémy přímo týkají, než aby do nich nekompetentně zasahovala prostorově vzdálená, věcně zpravidla nedostatečně informovaná a neorientovaná centrální mocenská vrchnost Evropské unie.