Zažíváme nejvíce nespokojeností a protestů od sametové revoluce. A přitom si žijeme velmi dobře, i když nad poměry a na úkor budoucnosti. Proč tento národ je tak nespokojen?

Nad poměry a na úkor budoucnosti si podle mého názoru rozhodně nežijeme. Naopak, vzhledem ke svému pracovnímu výkonu, nasazení a kvalitě a produktivitě práce a ve srovnání s jinými evropskými národy by si obyvatelé České republiky zasloužili výrazně vyšší mzdové ohodnocení. Nespokojenost některých lidí vyplývá pravděpodobně z podvědomého tušení, že jsme zdaleka nevyužili příležitosti a potenciál, kterým jsme disponovali v roce 1989. To, že si žijeme relativně dobře, vyplývá především z celkového materiálního a technologického pokroku, který uskutečnila v uplynulých třiceti letech globální civilizace jako celek. V roce 1960, v době komunistického totalitarismu, byla v Československu rovněž bezpochyby vyšší životní úroveň než v roce 1930, kdy vládl demokratický režim.

Obávám se, že ke všeobecnému hospodářskému, kulturnímu, sociálnímu a intelektuálnímu rozmachu českého národa, který byl očekáván v listopadu 1989, nedošlo. To není žádná tragédie, jestliže by na základě této negativní zkušenosti byly provedeny žádoucí politické, hospodářské a legislativní reformy. Bohužel, část politických elit, která z větší části ovládá mainstreamová média, se snaží této nespokojenosti, jež by měla vyústit v pokus o obrodu národních sil, využít pro své politické cíle, jejichž smyslem není dosažení prosperity, ale uspokojení osobních ambicí. Tím v zárodku podrývá vůli k pozitivní změně. Za dávných časů se pro podobné osoby používalo přiléhavé označení „zemští škůdci“.     

Jsou za to podle vás odpovědni jen Miloš Zeman a Andrej Babiš? Nebo celá vládnoucí garnitura uplynulých desetiletí?

Odpovědnost Miloše Zemana spočívá v tom, že náležel v polistopadové České republice k vrcholným představitelům politického života. V přímých svobodných prezidentských volbách byl nicméně dvakrát zvolen do čela státu, což vypovídá o jisté shovívavosti či pochopení pro jeho politické činy. Andrej Babiš je odpovědný za chod současné vlády, kterou ohodnotí voliči v příštích parlamentních volbách.

Bezpochyby existují politici, kteří nesou mnohem větší vinu za poměry panující v České republice a z její promarněné příležitosti, než obě výše zmíněné osobnosti. Překvapivě je občas vidíme jako lidové tribuny v čele zástupů protestujících proti stavu, který oni sami napomáhali nastolit. Musí to být pro ně poněkud schizofrenní situace, či spíše kognitivní disonance, s níž se naučili žít.    

Evropská mládež protestuje proti změnám klimatu. Přesto právě ona nejraději využívá výdobytky techniky a pokroku, cestuje světadíly, a to samozřejmě letecky, a podle zelených za sebou zanechává zbytečnou ekologickou zátěž. Neměli by jít nejdříve příkladem v ekologickém myšlení a v životě, snažit se o ten trvalý udržitelný rozvoj?

Dějiny lidstva spočívají v neustálém strachu z nevyzpytatelného a nekontrolovatelného chaosu, který ohrožuje naši existenci a společenský řád. Dříve měl zmíněný chaos podobu divoké přírody, barbarských nájezdníků, čarodějnických sil či jiných nepřátel. Na sklonku devatenáctého století náležela k nejprodávanějším knihám Degenerace od Maxe Nordaua varující před biologickou degradací lidstva. Nacisty přivedla úzkost z rasového úpadku k masové etnické genocidě „cizorodých elementů“. Jak ukázala Mary Douglasová, obava z „nečistoty“ a rituální obrana před ní náleží k antropologickým konstantám, s nimiž se setkáme u všech společností v dějinách. Vystoupení evropské mládeže tedy chápejme jako liberálně levicovou variantu kolektivních archaických rituálů snažících se „magicky“ spoutat přírodní živly. Více racionality v tom nehledejme. Nechybí dokonce ani „šamanka“ Greta.

Pojem trvale udržitelného rozvoje, alespoň v té podobě, v jaké se objevuje v politických proklamacích a médiích, je eufemismem pro stagnaci a neschopnost přiznat, že daná země již nedokáže iniciovat potřebný technologický pokrok a zvyšovat kvalitu života a prosperitu širokých vrstev. Nevíme, do jaké míry jsou změny klimatu, které se odehrávaly v průběhu celé geologické minulosti, ovlivněny lidskou aktivitou, ale víme, že technologický pokrok je tím klíčovým faktorem, který umožnil našemu druhu přežít, a že tomu nebude v budoucnosti jinak.

Vzdát se lidské materiální tvořivosti a invence, podvázat z ideologických důvodů lidského technologického génia, případně zaměřit intelekt a vzdělávání neproduktivním či dokonce iracionálním směrem, je cestou do záhuby. Bohužel se tímto směrem vydal západní vzdělávací systém. 

Všechny ty skepse, rozmíšky, půtky se nesou Evropou i světem. Ukazuje to na potřebu zcela zásadní změny pohledu na civilizaci, využití přírodních zdrojů a lidských myšlenek?

Takto dějiny nefungují. Zcela zásadní změny pohledu na civilizaci, využití přírodních zdrojů a lidských myšlenek se v minulosti snažila nadekretovat různá mesianistická a totalitní hnutí. Výsledkem bylo vždy naprosté fiasko.

Nejrůznější výzvy ke „změně myšlení“ zaznívají nejčastěji v prostředí, které již skutečného myšlení není schopno. Dějiny nabízejí bez ohledu na lidskou vůli a přání různé možnosti, varianty a příležitosti. To, zda se rozhodneme „správně“, to znamená perspektivně a adaptabilně, závisí na našem kolektivním zdravém rozumu, inteligenci, vzdělání a často na obyčejném štěstí.

Vzestup Západu od konce středověku závisel na řadě „šťastných rozhodnutí“, která mu vynesla celosvětovou hegemonii, zatímco Osmanská říše, mughalská Indie, Persie nebo Čína, dříve dominantní eurasijské mocnosti, v tomto ohledu selhaly. Nyní se karta obrátila.

Západní politické a ekonomické elity se dopouštějí vážných chyb a volí cesty, které vedou ke stagnaci, k hospodářskému úpadku a k vnitřnímu rozvratu. Jestliže nebudou zastaveny, Evropa se stane opět tím, čím byla před svým novověkým rozmachem – zaostalou a odlehlou periférií sofistikovaných a dynamických asijských civilizací.

Nespoléhejme na to, že si naši eurasijští rivalové nejsou vědomi evropských potíží. Dobře je vidí a systematicky a cílevědomě se připravují na převzetí vlády nad světem.

Existuje jediné východisko: Vychovat opět pragmatickou, asertivní, vzdělanou, pracovitou a racionálně zaměřenou elitu schopnou činit při konfrontaci s různými historickými výzvami správná rozhodnutí. V současné evropské společnosti tomu brání tři síly: Progresivistická – či neomarxistická – ideologie ničící evropský intelekt. Chamtivost neoliberalismu degradující evropskou práci. A pseudohumanistický multikulturalismus měnící Evropu v kulturní součást islámského Blízkého východu.