Po chvílích slávy a mediálního zájmu se odpírači roušek, vakcinace a zastánci „kovidové chřipečky“ dostávají na přetřes a jsou kritizováni. V době, když už zaseli nemalé sémě nejistoty, docent Šmucler, profesor Pirk a senátor Žaloudík, ale i mnozí jiní sepsali dopis vládě, aby přestala omezovat lidi. Co tomu říkáte, jde o nevědomost, populismus nebo je za tím ještě něco jiného?

V demokratickém zřízení má každý občan nebo skupina občanů právo zveřejnit svůj názor na počínání vlády prostřednictvím otevřeného dopisu. Současně ale musí autoři a signatáři počítat s tím, že zbytek společnosti vyjádří své mínění o jejich jednání a jeho možných důsledcích. Procházíme nejvážnější zdravotní a hospodářskou krizí po roce 1989. Ta je navíc umocněna psychologicky podvratným působením médií a sociálních sítí, které dokážou během chvíle změnit politický národ v rozvášněný či vyděšený dav se sníženými kognitivními schopnostmi a pokrouceným vztahem k realitě.

V takové situaci, jež svou vypjatostí připomíná válečný stav, je zapotřebí rozhodných a energických národních vůdců, kteří jsou schopni racionálně a s chladnou hlavou čelit mimořádným okolnostem a vrtochům veřejného mínění a minimalizovat škody. Současná Evropa postrádá podobné osobnosti, a musí si proto vystačit s pouhými náhražkami. Z tohoto hlediska si nicméně česká vláda během jarní vlny epidemie v mezinárodním srovnání nevedla navzdory dílčím přešlapům špatně. Poté, když se zdálo, že hrozba pominula, však zakolísala a projevila slabost. Ustoupila osobám toužícím po mediálním zviditelnění či sledujícím své politické a ekonomické zájmy, mezi nimiž bohužel nechyběli různí ambiciózní lékaři či rektoři. Zalekla se konspirátorů, kteří zaměňovali opatření určená k ochraně zdraví a životů bližních za potlačovaní občanských práv nebo je dokonce označovali za nástup diktatury.    

Česká republika tak na rozdíl od většiny vyspělých zemí rozvolnila pravidla zabraňující šíření viru a vstoupila počátkem léta do utopického post-covidového věku. Skončil jako všechny předchozí utopie. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Výsledek vidíme kolem sebe. Krize bude delší a bolestivější, zdravotní, hospodářské i psychologické ztráty a lidské tragédie mnohem rozsáhlejší a hlubší, než bylo původně nutné. To, že se za tohoto stavu osoby morálně spoluodpovědné za chybnou strategii boje s koronavirem znovu ozývají a zpochybňují současnou snahu zvládnout kalamitu, je jednoduše pokrytecké. Je to založeno na podivné logice: Udělali jsme vážnou chybu, takže se jí dopustíme ještě jednou.   

Máme tedy „obětovat staré a nemocné“ v naději světlých zítřků a bezbřehé radosti omladiny?

Podobné cíle sledovalo eugenické a sociálně darwinistické hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století, k němuž se hlásila řada představitelů západního veřejného života napříč politickým spektrem. Stoupenci eugeniky tvrdili, že odstraněním postižených, slabých nebo jinak „méněcenných“ jedinců lze vytvořit ušlechtilejší, zdravější a výkonnější populaci. Eugenika inspirovala nacistickou ideologii a praxi. Jestliže chceme docílit toho, aby vojáci padlí u Stalingradu nebo v Normandii v boji proti nacismu zemřeli zbytečně, osvojme si výše uvedenou zásadu. Vzhledem ke snaze o revizi příčin a výsledku druhé světové války by mě to ani nepřekvapilo.        

Kolaps zdravotnictví však může přijít. Pomůže nám EU?

Jestliže bude hrozit kolaps zdravotnictví, budeme si muset pomoci sami. Druhá vlna epidemie postihuje v určitém odstupu i ostatní evropské země, které budou potřebovat své vlastní nemocniční kapacity. Pokud můžeme z koronavirové krize vytěžit historické ponaučení, pak je to přímá zkušenost organizačního a morálního selhání, disfunkce a nekompetence vedení Evropské unie. V rozbouřených vlnách post-covidového globálního světa padnou veškeré dosavadní jistoty, vzniknou nová ohniska ekonomické i politické moci a zavládne nesmiřitelná rivalita. Technologicky zaostávající Evropská unie ochromená utopickou agendou „zeleného údělu“, multikulturalismu a neomarxismu nemá šanci v této nové realitě přežít. Bude zhruba stejně akceschopná jako Svatá říše římská národa německého před bitvou u Slavkova. Jestliže chce Evropa obstát při střetu s islámským expanzionismem, čínskou asertivitou a dalšími dravými mezinárodními aktéry, musí být obnovena jako společenství plně svrchovaných a rovnoprávných národních států se stabilními, svobodnými a důvěryhodnými politickými institucemi a vzdělaným a konkurenceschopným obyvatelstvem prostoupeným znovuobrozeným patriotismem. Odpočítávání konce Evropské unie započalo. Musíme být jako národní společenství připraveni na její zánik a pochopit jej jako historickou příležitost.     

Pojďme k mezinárodní situaci. Turecko zkouší, co si vše může dovolit. Nejde už jen o přeměnu byzantských náboženských staveb v mešity, ale rovněž o získání kontroly nad zásobami plynu ve Středomoří a ovlivňování situace na Kavkaze…

Vzestup Turecka jako regionální mocnosti nostalgicky vzpomínající na Osmanskou říši a navracející se po sto letech sekularizace k islámu je přímo úměrný prohlubující se slabosti Evropy a úpadku americké moci na Blízkém východě. Nedokážu si představit, že by k něčemu podobnému došlo například v šedesátých letech za Charlese de Gaulla nebo v osmdesátých letech minulého století za Ronalda Reagana, kdy bylo Turecko poslušným satelitem Západu. Turecko je dnes vojensky aktivní v severní Sýrii, Libyi, u pobřeží Kypru, v Egejském moři a nyní i na Kavkaze. Jde o nejvíce expanzionistický a politicky nejméně vypočitatelný stát ležící na periférii evropského kontinentu, který neváhá využívat pro své záměry džihádisty. Poprvé od osmnáctého století představuje Turecko pro Evropu bezpečnostní hrozbu. Přesto Evropská unie nevyhlásila vůči Erdoganovi žádné sankce a členství Turecka v NATO nikdo nezpochybnil.

Česká diplomacie se neváhá na úkor svých vlastních vývozců kýčovitě dojímat nad „obranou“ Tchaj-wanu, který reálně nikdo neohrožuje a jenž rozvíjí s kontinentální lidovou Čínou rozsáhlé a pragmatické hospodářské vztahy. V případě konfliktu o Náhorní Karabach, v němž se Turecko postavilo aktivně na stranu autoritářského Ázerbájdžánu, však zůstává pasivní. Starobylá křesťanská Arménie, která je tureckými ambicemi přímo ohrožena a jejíž obyvatelstvo bylo v průběhu první světové války vystaveno ze strany osmanských úřadů brutální genocidě, se nachází mimo okruh zájmu hlasatelů „pravdy a lásky“ z Černínského paláce. Jejich morálka dokáže být mimořádně flexibilní. V roce 1938 jsme byli obětí Mnichova, nyní se sami stáváme „Mnichovany“.