Jste předsedou správní rady Centra pro studium demokracie a kultury, a tak nemohu začít jinak než otázkou na to, co je hlavním cílem této společnosti. Jaká je demokratická politická kultura v České republice a jak se vám daří přispívat k jejímu rozvoji?

Centrum pro studium demokracie a kultury jsme zakládali s přáteli v roce 1992 jako rozšíření aktivit kolem časopisu Proglas, který dnes vychází pod názvem Kontexty. Vždycky jsme si kladli za cíl připomínat a popularizovat hodnoty konzervatismu, klasického liberalismu a křesťanství, samozřejmě s ohledem na situaci doma, v České republice. Dnes je mnoho důvodů ke znepokojení, zdá se, že žijeme v době, v níž se pomalu vytrácí mnoho z toho, čím žila naše generace v devadesátých letech. Tedy že se vytrácí étos „naší“ revoluce z roku 1989. Pro CDK je to sice důvod k intenzivnější činnosti, celkově je to ale špatné. Prosazují se stále více socialistické koncepty a populismus, a to na úkor osobních svobod.

Určitě se setkáváte s názory, že tradiční politická scéna už je minulostí, že spor levicového a pravicového světonázoru je už překonaný. Co si o tom myslíte?

Ano, setkávám, to už přes třicet let. Vzpomínám si dokonce na některé diskuse z disidentského prostředí osmdesátých let, kde byla tato otázka na přetřesu. Je to vlastně staré téma. Samozřejmě, do určité míry je to pravda. Mnozí lidé dělají vše pro to, aby bylo pravo-levé ideové schéma překonáno, mnozí vymýšlejí různé alternativy. Musím přiznat, že tyto kategorie jsou historické, tudíž do určité míry proměnlivé. Historicita ovšem znamená, že když je dnes něco slabé, může to zítra opět zesílit, například tradiční strany. I dnes se však dá na základě klasického třídění stanovit hranice mezi politickou pravicí a levicí.

Pořád ještě platí, že kdo je pro zachování osobních svobod, ochranu soukromého vlastnictví, tržní hospodářství, omezení státní byrokracie a židovsko-křesťanskou tradici, je spíše napravo, naopak kdo je pro rozšiřování státních pravomocí v sociálních otázkách, pro omezování trhu, pro rozšiřování „katalogu chudých“, pro kosmopolitismus, pro rušení národních hranic, pro nezávaznost historické zkušenosti, ten je spíše nalevo. Dnes existují dvě velká nebezpečí: koncepce, které tvrdí, že nic z toho už neplatí, a populismus, který tvrdí něco jiného ráno a něco jiného večer. První názor je extremistický, druhý ideově nezakotvený, oba jsou chybné. Nejhorší je, když se zkombinují.

Ve francouzských parlamentních volbách jasně zvítězila zbrusu nová politická strana La République en marche! Její zakladatel a nynější hlava státu Emmanuel Macron považuje En Marche! za progresivní hnutí spojující pravici a levici. Není výsledek prezidentských i parlamentních voleb důkazem, že voliče ve Francii už žádné dělení na levici a pravici nezajímá?

Nejsem odborníkem na francouzskou politiku, prozatím mám Emmanuela Macrona zaškatulkovaného jako populistu. Populisté spojují pravici a levici jen na čas, a navíc zdánlivě. Vybírají si rozinky z pravicového i levicového programu, jak se jim to hodí. Macron vykradl spíše levici, hlavně důraz na proevropskou politiku. Ale možná se v něm mýlím, hodnocení zahraničního vývoje je vždy ošidné. Levice je v současnosti ve Francii opravdu oslabená, pravice ne tolik, ačkoli její prezidentský kandidát neuspěl.