V rozhovoru pro časopis Téma jste se vyjádřil ve smyslu, že nemusíte nic, ale můžete všechno. Nemusíte si tedy ani brát žádné servítky a naopak zcela otevřeně můžete říct, co si myslíte o výroku Ústavního soudu o volbách, který ovlivní jejich výsledek a tím i naše životy pro další roky.

Jde o obvyklou hru na pravdu či spravedlnost. Nejsem politik a jako badatel se střetávám s faktem, že nějaká vědecká pravda – spíš teorie – ztratí platnost vůči jiné nově nastoupivší, obvykle se ale nenavrátí. Naopak v politice se opravdické soudy názorově přelévají z jedné strany na druhou. Někde jsem četl, že politika je obdobná prostituci, má také nejstarší historii, je stejně promiskuitní a neuznává etiku.

Proto pravda práva by měla být snad ještě konzervativnější, než co říká věda, a navíc politicky i lidsky naprosto inertní a neměnná. Soud nepochybně nesmí konat jako nějaká třetí parlamentní komora a jeho členové se musí vyvarovat nutkání korigovat svá předchozí rozhodnutí, byť by nebyla zcela pravdivá, stejně jako svá dřívější smýšlení.

Dalším problémem je zdlouhavost. Připomeňme si, že znovuzrozená česká justice pokládala komunistické paragrafy jaksi za „uctíváníhodné“ a necivilizovaným chováním komunistických papalášů se tak nějak nezabývala. Na rozdíl třeba od Němců, kteří odsoudili odpovědné funkcionáře byť za vraždy na „železné oponě“. Poslali je do vězení a nepotřebovali k tomu žádné zvláštní paragrafy, jen zdravý úsudek, že se chovali krutě a necivilizovaně.

Česká justice komunistické barbarství v podstatě nechala v klidu plynout, až spravedlnosti nadobro uplavala a oběti komunistické zvůle tak zůstaly nepotrestány.

Ta věta o nutkání korigovat svá předchozí rozhodnutí sedne na předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského jako ulitá. Lze zákon z jeho dílny coby ministra spravedlnosti Zemanovy vlády od něj brát jako přešlap, který se v naprosto odlišné funkci rozhodl napravit?

Je dobré si uvědomit, že pět vlád se utvořilo podle takto odsouhlaseného konceptu bez větší kritiky a že dokonce v lednu 2001 shledal Ústavní soud navýšení procent pro koalice za ústavně důvěryhodné. Matně si vybavuji, že v mém domovském Libereckém kraji dosáhli zelení kdysi 10 procent, ale bez mandátu. A trvalo celých dva a půl roku než se od – s dneškem identického – zmocněnce dozvěděli, že nárok na mandát opravdu nemají.

Nyní znovu po dvou a půl letech váhání jsme slyšeli názorový opak předchozích odůvodnění, a to uprostřed pandemie otřásající důvěrou občanů v náš politický systém, tedy právě v okamžiku, kdy potřebujeme, aby Parlament řešil zdraví občanů – a ne aby se začal přednostně zajímat o rozdělování svých křesel. Namísto jistoty už kdysi zdůvodnitelné politické soutěže, i když možná ne zcela pravdomluvné, se mění dosavadní přepočet hlasů na mandáty, ale nikoli rozvržení volebních obvodů, čímž se ponechává nejistota přerozdělování, a to jen několik málo měsíců před volbami.

Možná je to lepší než následné řešení odvolacích procesů proti výsledku voleb ponechaných v původním režimu, ale přináší to nebezpečí, které známe z neblahé minulosti, že konečné přerozdělování mandátů se dostane do rukou politických sekretariátů. Nechme se překvapit.

Parlament, jak říkáte, by měl řešit zdraví občanů. Jak z tohoto pohledu vnímáte opakované poslanecké tahanice o prodloužení nouzového stavu?

Nemám rád zbohatlíky, nekomunikativní, sebestředné a váhavé střelce, ale stejně tak nesnáším politiku „antibabiš“ za každou cenu a k tomu nic navíc. Vzpomeňme, že nejhlasitější „antibabiš“ hřímal v Poslanecké sněmovně, že nouzový stav potřebujeme, aby o chvilku později nepodpořil jeho další prodloužení.

Z takového typu schizofrenní debaty vyplývá, že ho potřebujeme i nepotřebujeme, v analogii oblečen i neoblečen, protože v rukou vlády Andreje Babiše se stal nástrojem šíření politického zla, nahodilých zdravotnických rozhodnutí, finančního přerozdělování zakázek a tak dále. Proto potřebuje dle svých odpůrců dostat premiér Babiš tzv. na zadek, čili výchovnou lekci. Ne, že by ji nepotřeboval za řadu svých pochybení, ale možná doplněnou i nějakou omluvou, protože nemá stejně jako nikdo jiný žádnou předchozí zkušenost s takovouto mizérií.

Bohužel, koronavirus nemá svého mluvčího, který by dopředu ohlašoval co má „za lubem“, a tak za tuto nezodpovědnou politickou hru pozice-opozice zaplatí jen obyčejní lidé. Že se jednou k žádosti o prodloužení nouzového stavu nepřidali komunisté, je pochopitelné, protože za někdejších čtyřicet let své nadvlády ukázali, že jim o lidi nejde, a pár mrtvých navíc tak už nehraje roli. Že se k nim přidá celá opozice, překvapuje, protože nouzový stav je jediná forma krizového řízení nasazením izolace, která odpovídá dnešní kritické situaci.