Neměla by se přece jen po poslední obstrukci prezidenta v souvislosti s navrženými profesory změnit procedura jejich jmenování?

Dlouhodobě zastávám názor, že profesory by podobně jako docenty měly jmenovat jednotlivé univerzity v součinnosti s existujícími orgány akademické samosprávy a že by tato pravomoc neměla připadat politikům. Z tohoto důvodu vlastně postoj pana prezidenta vítám. On už nějakou dobu říká, že buď chce do jmenování profesorů aktivně zasahovat, anebo se chce této kompetence zbavit. A druhá možnost je podle mého názoru ta správná. Pan prezident tento svůj legitimní politický postoj ovšem prosazuje poměrně razantními prostředky. To, že nyní odmítl podepsat jmenování tří profesorů, je z hlediska zvyklostí a právního nastavení nepřiměřené.

Jak by měla reagovat na opakované obstrukce akademická obec? Zdá se, že zatím prezident Zeman nehodlá změnit svůj přístup.

ČKR vyzvala členy akademické obce, aby se neúčastnili jmenování původně plánovaného na 7. května, což považuji za přiměřené vyjádření nesouhlasu. Nyní bude třeba hledat legislativní řešení.

Miloš Zeman rád cílí kritické poznámky do akademického prostředí. A jak je vidět i z posledních událostí, nejde jen o poznámky. Proč se podle vás takto vymezuje?

Nejsem politickým komentátorem a necítím se povolán, abych odhadoval vnitřní motivace pana prezidenta, některé jeho výroky ale nepochybně ovlivňují klima v akademické obci a vzbuzují většinově nesouhlas, jmenování profesorů například. Kritické vymezování vůči vysokým školám je v politickém prostředí relativně rozšířené, a je normální ve společnosti, která tyto školy financuje z veřejných zdrojů. Nějakou kritiku občas musíme snést. Dobře si pamatuji výroky předchozího prezidenta Klause, který vysoké školy kritizoval za to, že mají mnoho studentů nebo podle jeho názoru mnoho profesorů. Rozdíl byl ale v tom, že Václav Klaus si pozval rektory k přátelskému obědu a tam jim ty kritické výhrady sdělil a vytvořil prostor k přímé debatě. Ta sice nebyla úplně jednoduchá, protože Klaus měl vyhraněný názor, ale byla to kultivovaná diskuse. Škoda, že prezident Zeman v této tradici nepokračuje, vedlo by to možná k odstranění některých tenzí, které považuji za škodlivé pro prestiž veřejné sféry, a kolem jmenování profesorů by se nemusely odehrávat takové mediální přestřelky.

Vystoupení Miloše Zemana, ale i řada jiných událostí dnes rozdělují společnost výrazněji, než tomu bylo dříve. Jak vnímáte toto vyhraňování?

Nejsem nadšeným příznivcem všeobecného souhlasu všech se všemi. To, že se nad některými tématy společnost rozděluje, je přirozené. Jsem jako muzikolog tak trochu historik 19. století a veřejný život druhé poloviny toho století se celý odehrává na principu veřejného sporu. Vedly se velmi tvrdé diskuse třeba mezi staročechy a mladočechy a Čechy a Němci, stejné to bylo i za první republiky. Možná, že jsme po roce 1989 podlehli iluzi harmonické společnosti, která se konečně zbavila totalitního režimu, ale konflikt v ní byl skrytý a teď se ukazuje jako hlubší rozdělení společnosti. Neděsí mě, když spolu lidé nesouhlasí a v akademickém prostředí to dokonce tak má být, jen je důležité, aby protivníci spolu potom dál dokázali žít. Aby různost náhledů na některá témata nevylučovala civilizované soužití v jiných věcech.

Je nějaká hranice, za kterou už by spor neměl jít? Můžeme se doslechnout, že žádné plynové komory nebyly nebo že Milada Horáková byla odsouzena právem…

Ve veřejné debatě samozřejmě existují absurdní výroky a zaznívá spousta nehorázností. To souvisí s tím, že se kultura veřejného diskutování nepochybně postupně snižuje, ve veřejném prostoru se objevují hlasy, které pracují už jen s mediální realitou a s pomocí několika provokativních slov se snaží být vidět, zaujmout. Kvalita argumentace ale není velká.