Jak se dívá český psychiatr na sexuální útoky muslimských mužů vůči ženám, ke kterým došlo během silvestrovských nocí v Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Frankfurtu a Stuttgartu?

Tady jsou dva aspekty – jeden je ten, zda ženy sexuální útoky proti sobě vůbec ohlásí. A pokud ano, tak s jakým zpožděním. V rámci evropské společnosti totiž víme, že ženy se velice často takto motivované útoky, které jsou proti nim vedené, oznámit ostýchají. Dokonce jen jedna z deseti je oznámí. A tady u těchto konkrétních případů je zajímavé i to, jak postupně počet těch nahlášených útoků narůstá. Pravda je, že v arabských nebo v severoafrických oblastech je postoj k ženám diametrálně odlišný nežli u nás v Evropě. Tam je žena méněcenný jedinec, který by měl sedět doma a když její pán dovolí, tak až teprve poté se ona může nějak realizovat. A zřejmě potrvá velice dlouho, než se alespoň v některých těchto zemích pohled na ženu zlomí. Ale když se takové kvantum lidí přesune do jiné kultury, tak si samozřejmě přináší s sebou i tu svoji kulturu, která je daná jejich zkušenostmi. Oni prostě i jinde žijí tak, jak jsou zvyklí. A poměrně často je u nich běžné, že ženu, kterou večer potkají na ulici s nezakrytou tváří, pak považují za ženu nehodnou. A proto se k ní chovají sexuálně agresivně, což samozřejmě je pro Evropanky velký problém.

Takže se dají útoky ne německé ženy vysvětlit i tak, že když byly „nezahalené“, tak je tito muži považovali za „lehké ženy“?

Ano. Podle nich vkusná žena bude zahalená, vkusná žena bude sedět doma a pokud jde ven, tak jde dva kroky za svým mužem. Já ale neznám přesně jejich kulturní měřítka, abych to nějak více rozebral. Ale jisté je, že ve chvíli, kdy se tito muži objeví v jiném kulturním prostředí, tak je pak poměřují svými vlastními zkušenostmi, a to navzdory tomu, že ženy tady u nás běžně chodí v kraťasech, což oni bezpochyby vědí, ale stejně je to bude pohoršovat. Proto se pak vůči ženám chovají agresivně. Naproti tomu naše ženy, které jdou do arabského prostředí, tak si tam nedovolí chodit tak, jak chodí běžně v Evropě. Prostě se vždy přizpůsobí tomu, jak to tamější kultura vyžaduje. V tom je trošičku rozdíl, protože průniky do arabského světa z Evropy jsou dnes docela časté. A to i do míst, která ještě nedávno byla uzavřena a pro Evropanky tabu. V Evropě se ale najednou objevilo velké kvantum lidí; a jak jsem pochopil, tak i mnoho zdravých a plodných mužů, jejichž sexuální aktivita je navíc na vrcholu, a proto ty ženy, které potkávají, vnímají jako určitou kořist, kterou by mohli získat. Do toho si ještě řeknou, že jak ty ženy vypadají a jak chodí oblečené, tak si nic jiného nezaslouží.

Nemůže ale takovéto chování – byť si jeho škodlivost nijak neuvědomují – ohrozit jejich pobyt v Evropě? Vždyť v reakci na útoky, o nichž hovoříme, protestovalo o víkendu v Kolíně nad Rýnem hnutí Pegida a podle všeho byly ty protesty hodně silné...

Zcela jistě se proti nim veřejné mínění obrátí, což může mít pro ně velmi negativní dopad. Vlastně jakousi medvědí službu jim zčásti poskytla i média, která ze začátku o těchto sexuálních útocích informace potlačovala, což ještě více mohlo podnítit vztahovačnost některých lidí, kteří si pak mohou říci, že je v tomto situace ještě horší, když se to nějak zatajuje. Pochopitelně, že veřejné mínění bude vůči migrantům nyní celkově velmi negativně naladěno, protože běžný člověk vždycky vnímá věci globálně a málokdy analyzuje pouze v rámci jednotlivostí. Když pak lidé ke všemu přidají ještě i nějakou jinou negativní osobní zkušenost s migranty, pak může trvat mnoho času, než se odmítavý postoj vůči nim změní.

Znáte nějaké příběhy českých žen, které konvertovaly k islámu? Setkal jste se vy osobně jako lékař-psychiatr s nějakou takovou ženou, anebo znáte takové případy od svých kolegů?

Takové případy znám. I mí kolegové zažili případy, kdy si žena vzala za muže člověka, který patří do této kultury; a pak to  dopadlo špatně. Ono to ale většinou dopadne špatně. Takové ženy se totiž vrací domů, ale často se z jejich příběhu ještě  vyloupnou další problémy. Ženy však mají obecně problémy s jakýmkoliv cizincem, není to apriori tak, že by byl velký problém pouze s mužem-muslimem. Stejně tak zažívají problémy, když si třeba vezmou Američana, nebo Itala. I když je jejich kultura podobná té naší, přesto je odlišná alespoň v něčem a nemusí tak úplně odpovídat tomu, co si představují.

Ty, co jdou do sňatku s cizinci, prý dost často nemají o sobě příliš vysoké mínění. Ovšem sňatkem s cizincem dostávají pocit, že získaly na společenské prestiži. Může ženy podle vás tento aspekt ovlivňovat?

Trošku to tak nějak bude, neboť určitě žena sňatkem s cizincem získává pocit, že se v očích veřejnosti více zhodnotila a že získala něco, co jiný nemá. Je to takový trochu naivní postoj, ale funguje. Jestliže má žena něco, co je zcela odlišné od vrstevnic a kamarádek, tak to pak v ní vyvolává pocit, že jí mají co závidět, protože ona může třeba více cestovat. Zrovna tak i její nejbližší okolí tento pocit s ní může sdílet.

Dají se s přibývajícím časem čekat od migrantů další útoky vůči ženám podobné těm, které se odehrály na silvestra?

Takové obrovské kvantum lidí z jiné kultury, které se v posledních měsících do Evropy dostalo, vždy bude narážet na nějaké bariéry. Třeba na hygienické, ale i jiné. Nepůjde rozhodně jenom o postoj vůči ženám. Já si myslím, že to, co se na silvestra odehrálo, bylo zčásti spojené i s alkoholem, který je většinou v muslimských zemích zakázán; a najednou, když ho požili, tak měli odvahu dělat cokoliv. Nezapomeňte, že pod vlivem alkoholu se páchá velmi mnoho agresivity! Tady je ale teď otázka, do jaké míry budou v budoucnu takové příležitosti, jako byly na silvestra, aby se toto mohlo opakovat. Spíše budeme stále více narážet na kulturní zvyklosti imigrantů a na to, že oni nemají tendenci, že by se chtěli do našeho prostředí asimilovat. Zatímco třeba takoví Asiaté nebo Číňané, kteří jsou roztroušeni po celém světě, se snaží v té většinové společnosti nějak fungovat, tak muslimové, kteří přicházejí do Evropy, dělají opak: vytvářejí svoje enklávy a velmi pevné rodinné a kmenové svazky. Pak sice žijí v cizím světě, ale přesto svým životem a se svými zvyklostmi.

Udělám trošku odbočku. Když jste hovořil o tom, jak Evropanky jezdí do cizích zemí, tak třeba v případě letní turistiky mám osobní zážitek z pláže z Tuniska, kde jsem se oproti muslimským ženám, které se koupou v moři komplet zahalené, já koupala v plavkách... Samozřejmě, že mne ti Tunisané osahávali, ovšem líbit jsem si to rozhodně nenechala. Co znamená v jejich vnímání plácnutí přes ruku?

Záleží na tom, jaká osobnost ten muž je. Když on toto plácnutí bude vnímat jako urážku a ponížení, že si jej dovolila plácnout žena, tak by jeho agresivita asi ještě vzrostla.

To mne samozřejmě napadlo. Jak se ale ženy u nás doma, tedy v Evropě, mají k muslimům vlastně zachovat, aby předešly nějakému drastičtějšímu útoku z jejich strany? Dá se jim něco doporučit, byť v obecném slova smyslu?

Nejvhodnějším doporučením je vyhnout se lidem, kteří se sdružují do skupinek, protože tam se člověk těžko může ubránit. Říká se ale, že nejlepší obrana je útěk, a v tomto případě to platí dvojnásob. Prostě ženy by se měly vyvarovat toho, aby s nimi nějak úzce přicházely do styku. Víte, i z neverbálního postoje se dá situace přečíst a dá se usoudit, jak jsou ti muži připraveni reagovat, nebo jak by mohli reagovat. Takže když si situaci vyhodnotím, že je útok možný, tak se pak snažím jakémukoliv bližšímu setkání vyhnout, protože v nastalém konfliktu má osamělá žena vůči skupince mužů velmi malou šanci ubránit se. Ostatně ty napadené ženy v Německu popisovaly nejen pocit ponížení, ale i pocit naprosté bezbrannosti, zoufalství a zděšení. Náznak nebezpečí si člověk může z nonverbálních projevů rozklíčovat a zanalyzovat. A pak je lepší se otočit a zmizet.

Byť následující otázka může vypadat trošku hloupě, přesto ji položím, neboť se přímo nabízí. Může Evropská unie vydat nějaká doporučení, jak se máme všichni Evropané – tedy nejenom ženy – vůči muslimům chovat, abychom se vyhnuli útokům z jejich strany?

Pokud vím, tak snad v Německu vydala jistá představitelka ženského hnutí brožurku, v níž se tvrdí, že by ženy s takovým člověkem (migrantem z muslimské země) měly hovořit maximálně na délku paže. Jsou tam prý i jiná doporučení. Já ale moc nevěřím na takovéto snadné kuchařky, a to právě proto, že je každý člověk jiný a samozřejmě i v muslimském světě je každý jiný, takže je pak těžké cokoliv konkrétního radit. Zřejmě ale bude trvat několik generací – minimálně tak dvě nebo tři – než se toto srovná, než se to dostane do nějakých přijatelných kolejí. Situace je totiž daleko obtížnější, nežli když se k nám stěhovali lidé ze vzdálené Asie, protože u nich byla jakási ochota přijmout kulturní prvky země, kam přišli, zatímco u nově příchozích migrantů se zdá, že v tomto ochotní nijak moc nebudou. Evropa podle mne udělala velkou chybu v tom, že si myslela, že bude stačit pouze jakýsi technický přesun lidí do jiného prostředí, byť by bylo pro ně vstřícné. Jak se však ukazuje, pouze toto nestačí, protože se nepodaří naplnit jejich ambice a jejich představy. Proto u nich bude vzrůstat frustrace a zklamání z toho, že to není takové, jak jim někdo vyprávěl. A z té frustrace u nich bude sílit pocit nespokojenosti a eventuálně i agresivita. Dá se čekat, že bude stále častěji docházet ke konfliktům mezi etablovanou společností a mezi novými občany našeho evropského území. Takovou situaci ale již dnes známe třeba z předměstí Paříže nebo ze Štrasburku.