Česko vyhostilo tři členy ruského diplomatického personálu v reakci na otravu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala v Británii. Jedná se o adekvátní reakci?

Bezpečnostní politikou se nezabývám a těžko k diskusi mohu přispět zásadním pohledem. Pokud ovšem kterákoliv země dokázala tak rychle udělat seznam špionů nebo problematických lidí, pak to zřejmě jsou lidé, kteří v ní dlouhodobě žili a příslušné bezpečnostní složky jejich činnost monitorovaly. Jinak si lze stěží představit, že by takové seznamy mohly vzniknout ze dne na den. Obdobné diplomatické války jsou vždy nebezpečné, zbytečné a nerozumné. Ekonomická historie ukazuje, že je nutné se jim vyhýbat, a to na všech stranách konfliktu. Rozumnou cestou je společné vyjednávání u jednoho stolu. Zabarikádovat se, nemluvit spolu, nejednat, dětinsky propočítávat počty vyhoštěných diplomatů podle velikosti země a diplomatického sboru, to není řešení.

A co protiruské sankce? Mají ještě ekonomický smysl, když víme, že mnoho zboží míří na přebalení nejdříve na Ukrajinu a odtud do Ruska?

Sankce smysl nemají a nikdy neměly, pouze poškodily naše výrobce. Paradoxně snad pomohly některým konkrétním zemím, není tajemstvím, že se sankce připravují pečlivě tak, aby měly dobrý dopad na konkrétní firmy. Řadu našich menších výrobců poškodily. Anekdotickým příkladem je ostatně i „máslová krize“ z loňského roku, která byla částečně sankční politikou též silně ovlivněna. Rusku sankce samozřejmě uškodit nemohou, protože Rusko se díky tomu jako vždy semklo, snažilo se aktivizovat svoje vlastní zdroje a změnilo odběratele. Když se podíváme na data o dovozech másla a mléčných výrobků, tak před sankcemi byla hlavním dovozcem Evropa. Dnes získala trh Latinská Amerika či Asie. Sankce k ničemu dobrému nevedly a vést nemohly, jejich politický dopad je zanedbatelný. V dlouhodobém horizontu mohou naopak pomoci Rusku, protože se Rusové naučí fungovat levněji, efektivněji a jejich ekonomickou strukturu to může zlepšit tak, jako Napoleonova kontinentální blokáda kdysi pomohla např. našemu cukrovarnictví v rámci habsburské monarchie.

Jak hodnotíte kroky Vladimira Putina, který znovu obhájil post prezidenta? Pokud vím, v posledních letech navrací nerostné bohatství zpátky Rusku, opustil petrodolar a uzavřel obchodní dohody se skupinou BRICS. Jsou to kroky správným směrem?

V reakci na nedávnou krizi rublu prezident ekonomicky docela správně prohlásil, že Rusko nesmí být dále orientováno pouze na nerostné suroviny a ropu, že musí provést restrukturalizaci ekonomiky. To samé ostatně nyní dělá Saúdská Arábie dodnes vázaná na několik komodit v čele s ropou. I oni si uvědomují, že jakýkoliv výkyv může politickou ekonomiku oslabit. Stát orientovaný na vývoz ropy může zvýšit její produkci, čímž sníží její cenu a začnou problémy. Takové trestání ropnou zbraní se používá v posledních dekádách často. Rusové si to dobře uvědomují. Druhá věc je, že ruská ekonomika je tak obrovská a tak složitá, že je pro střední Evropu složité pochopit, co se v ní děje. Zde neplatí stejná logika jako v Evropě, jedná se o jiný hospodářský svět. Opět se stačí podívat do historie – co společného mělo hospodářství carského Ruska, které známe z románů Tolstého, Dostojevského nebo Gogola, s naším středoevropským hospodářstvím?

Nedá mi to se nezeptat, jak jsme na tom se samostatností v České republice? A jaký vliv na českou ekonomiku mají v dlouhodobém pohledu právě ruské sankce?

Ruský trh nebyl pro Českou republiku z hlediska vývozů v posledních letech před sankcemi zase tak významný. Po roce 1998, kdy Rusko zažilo hlubokou ekonomickou krizi, jsme přišli o zbytky ruského trhu, opustili jsme ho, nicméně uvalení sankcí poškodilo některé konkrétní vývozce. Hledání způsobu, jak sankce obejít, vše jen prodražilo a snižovalo jim zisk, což se samozřejmě musí projevit i na mzdách. Rozumná ekonomika se snaží rozložit vývoz tak, aby dokázala vyvážit výpadek poptávky z jedné země. K čemu jednostranná obchodní orientace vede, vidíme na německém hospodářství. Německo je úzce exportně navázáno na Spojené státy, takže jakákoliv obchodní opatření případně krize ve Spojených státech se projeví i v Německu. My jsme obdobně až nezdravě silně navázáni exportně na Evropskou unii, i my bychom se proto měli snažit export teritoriálně rozložit. Mezinárodní obchod ovšem musí probíhat přirozeně, nikoliv umělými nařízeními, zásahy, příkazy a zákazy.

Vláda samozřejmě nemůže určovat, kdo by měl vyvážet do Ruska, kdo do Argentiny a kdo do Německa. Firmy si musí samy najít, kam vyvážet zboží. Stejně tak je ovšem špatně, když je politicky, třeba i v důsledku sankcí, dáno, kam firmy vyvážet nesmějí. Během krize naše zaměstnance určitě nebude zajímat, že fabrika stojí kvůli sankčním opatřením. Zajímá je – plným právem – pouze, zda mají práci a odpovídající mzdu. Sankce tak bezpochyby patří k negativním důsledkům Evropské unie pro naše hospodářství.