Dnes si připomínáme historické události 17. listopadu. Velký respekt patří i po 83 letech studentům, kteří si troufli na protinacistické demonstrace, za což pykali uzavřením vysokých škol a někteří z nich svou odvahu zaplatili životem. S čím především máte spojené vzpomínky na události o padesát let mladší, tedy ty z roku 1989?
Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě vypadala politická hladina podivně klidně. Jako by se události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku Československa vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň. Většina obyvatel se naučila s pomalu se rozpadající normalizací celkem v klidu žít. Také po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968, se jen malá část obyvatel snažila veřejně vystupovat. Zásadní rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov nemá rád změny. Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti a také samotná KSČ, však věděly, že musí dojít ke konfliktu. Přečtete-li si dnes projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku – vypadalo to spíš jako stěžování si stylem: „Proč nás lidi nemají rádi“. Mezi disidenty panovala obava, která se dnes zdá možná směšná, co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal „věšet komunisty na lucerny“ tak, jak se to říkalo o maďarské revoluci z roku 1956. A jak pak Sověti zasáhli. Tady byla také část členů KSČ a normalizačních důstojníků, kteří plánovali, že na lidi pošlou tanky.
A co si myslíte o samotném pochodu studentů z Albertova v pátek 17. listopadu, který pád tehdejšího režimu symbolicky odstartoval?
Slavná studentská demonstrace byla organizována vysokoškolskými svazáky. Žádnými disidenty. Ovšem i ti, přestože byli tzv. stranicky prověřeni, měli komunismu už také plné zuby. Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem měly prsty i tzv. „orgány“. A osobně se domnívám, že se víceméně vymkl z ruky pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace. A pak už vše šlo samospádem. Komunistický systém prostě přestal mít peníze a celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu toho měli lidé v celém východním bloku dost. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. Lidi prostě překonali strach z bolševika a vyšli do ulic. Nebýt ovšem připravené opozice, a to nejen Charty 77, ale i dalších skupin, tak by to celé mohlo vyšumět. Anebo být poraženo policií a armádou. Lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“.
Občas zazní v souvislosti se 17. listopadem pochybovačné hlasy a komentáře, zda je co slavit. Jak byste odpověděl?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník