„Česko je jako ohlodaná kostra.“ Těmito slovy měl náčelník generálního štábu generál Karel Řehka charakterizovat naši armádu na bezpečnostní konferenci s názvem Připraveni k boji?, která se konala minulý týden. Jak se vám toto přirovnání jeví?

Ze strany generála Řehky nejde o první vyjádření na dané téma s užitím této anatomicko-uzenářské terminologie. Už v červnu letošního roku, během desáté konference Naše bezpečnost není samozřejmost, se měl vyjádřit, že naše armáda je ohlodána na kost. Spojil to dokonce s kritikou svých předchůdců, kteří prý neměli odvahu proti tomu vystoupit. Ostatně to se dočtete v Security magazínu z 30. června 2023. Jinak zde… 

Musím přiznat, že tak adresnou a drsnou kritiku prezidenta Petra Pavla – stál v čele generálního štábu od července 2012 do dubna 2015 – jsem od jeho nástupu do funkce hlavy státu nezaznamenal.

Čím si vysvětlujete tu jeho anatomicko-uzenářskou terminologii?

Taková dobře ohlodaná kost mohla někdy v paleolitu sloužit našim předkům jako vcelku účinná zbraň. Ale generál Řehka měl asi na mysli něco jiného. Jeho přirovnání je však pouze jedním úhlem pohledu, osobně se navíc domnívám, že nikoli nejbližším realitě. Na toto téma jsme spolu již vícekrát hovořili – našich asi 30 bojeschopných rot mechanizované pěchoty pozemního vojska rozhodně nepředstavuje nějakou impozantní vojenskou sílu. Pokud bychom to srovnali s létem 1989, tak 1. tanková divize se sídlem ve Slaném měla ve stavu 12 motostřeleckých a 28 tankových rot, 2. motostřelecká divize se sídlem v Sušici pak 28 motostřeleckých a 21 tankových rot. Přitom jsme měli ve stavu pozemního vojska pět tankových a pět motostřeleckých divizí.

Touto optikou nejde nyní o kost či kostru, ale jen o jakousi miniaturní rybí kostičku. Pravdou ovšem je, že i taková rybí kostička, jež uvízne o Vánocích v krku, dokáže dotyčného pořádně potrápit. Takže bych takový pesimista zase nebyl.

Zůstaňme u anatomicko-uzenářské terminologie. Jak je na tom lebka?

Před téměř stoletím sepsal sovětský vojenský teoretik Boris M. Šapošnikov rozsáhlou knihu o práci generálního štábu, kterou nazval Mozek armády. Tato metafora byla světem obecně přijata, ovšem u nás toto platilo jen do 90. let. Jeden z našich popularizátorů nadrásal publikaci o generálním štábu, kterou nazval Srdce armády.

Dotažení názvu do důsledku by znamenalo, že naše armáda mozek nemá. Ale ať je ústřední velení a řízení naší armády mozkem či srdcem, zde o žádné ohlodání nejde. Naopak – troufl bych si tvrdit, že tento orgán, ať mozek či srdce, je natolik ztučnělý a obalený dalšími tukovými vrstvami, že mu reálně hrozí nebezpečí mrtvice.