Na pozvánce k přátelskému setkání u příležitosti svého životního jubilea mimo jiné píšete: „Ve stejný den a ve stejné datum“. To, že jste se narodil v pátek třináctého, vám smůlu nepřinášelo?

Jsem ve znamení Střelce, narodil jsem se třináctého a k tomu ještě v pátek. Většina lidí to považuje za nešťastný den, ale já ho beru jako velice pozitivní, jak třináctku, tak ten pátek. Můžu říct, že třináctka mě provází téměř celý život. Je to náhoda, ale ve škole jsem měl také většinou pořadové číslo třináct. A mnohokrát se v mém životě i v mých rozhodnutích objevovala. Když jsem v roce 1970 trávil čtyři měsíce ve vyšetřovací vazbě, tak jsem stále doufal, že spravedlnost zvítězí. Tam samozřejmě člověk podléhá takové zvláštní psychóze. Říkal jsem si, dnes je třináctého, pátek, něco pozitivního se musí v mém osudu stát. No a přišlo rozhodnutí Generální prokuratury České republiky, že „odnímají“ můj případ z pravomoci nejenom okresu Děčín, ale i Ústeckého kraje, a předávají to k vyšetření orgánům v Praze. Protože to bylo zinscenováno novodobými, normalizačními politickými vládci Severočeského kraje, kde odjakživa byla situace více horká než kdekoli jinde, taková ta pseudorevolučnost. Tak jsem začal skákat po cele a říkat, že jakmile to sebrali Děčínu a Ústí, mám vyhráno, protože to je náznak toho, že bude spravedlnosti učiněno zadost. A skutečně se tak stalo. Velkou zásluhu na tom měla tehdejší prokurátorka Generální prokuratury JUDr. Věra Rieglová a pražský policejní vyšetřovatel kapitán Troníček.

V polistopadové době jste se stal v různých etapách dvakrát ministrem. Ve druhém pololetí 1990 jste působil jako ministr strojírenství a elektrotechniky v Pithartově vládě, v kabinetu Miloše Zemana jste byl celé čtyři roky ministrem průmyslu a obchodu a v letech 2001 a 2002 navíc i místopředsedou vlády. Poznal jste tedy přímo v akci dva premiéry. V čem se hlavně lišili?

Mám úplně jiné zkušenosti a jiný názor na Petra Pitharta, než je mainstreamovými médii lidem vnucován. V jeho vystupování jsem vždy pociťoval určitou faleš a neupřímnost. Když mě před jmenováním přijal, tak tvrdil, že mě bude velice podporovat a že vnímá to, jak důležitý sektor budu řídit. Opak byl pravdou. Po půl roce mě odvolal krátce poté, co jsem v rekordním čase dotáhl do úspěšného stadia privatizaci mladoboleslavské automobilky Škoda, které hrozil krach, a samotné ministerstvo zrušil. Jeho přístup na mě působil jako přetvářka, vysoce kontroverzní přístup v hodnocení osob, činů i událostí současných i minulých, povýšenectví. Zatímco u Petra Pitharta jsem vnímal neupřímný postoj, u Miloše Zemana to bylo jiné. Ten si nebral servítky, nepracoval v rukavičkách, to je všeobecně známo z jeho povahy, ale člověk naprosto jasně věděl, co si myslí. Byl věcný, dokázal zvýšit hlas, ale člověk to bral, věděl, že to tak cítí, že to tak vnímá a hodnotí názor či postoj ministra, kdežto u Petra Pitharta jsem nikdy nevěděl, na čem jsem. Nikdy jsem z toho neměl dobrý pocit, na jednání této vlády jsem nechodil s příjemnými pocity.

Zmínil jste privatizaci automobilky Škoda, kterou si v médiích často přivlastňuje právě tehdejší premiér Petr Pithart, a ti méně znalí ji spolu s ním někdy připisují i ministru průmyslu Janu Vrbovi. Jak to tedy bylo s jejich příspěvkem k záchraně teď už dlouhá léta velice úspěšné firmy?

Můžu s klidným svědomím prohlásit, že pan Pithart, natož pan Vrba, se absolutně od samého počátku nepodíleli na jakémkoli vyjednávání. A o krocích, které jsme podnikali s místopředsedou vlády Františkem Vlasákem, byl pan Pithart pouze informován. O ničem nerozhodoval, žádné náměty ani podněty nedával, probíhalo to z popudu nás dvou. Pan Vrba v té době neměl se strojírenstvím, tedy ani se Škodovkou, absolutně nic společného. Nyní se to servíruje jako deus ex machina, jako by řešení privatizace Škody Mladá Boleslav spadlo z nebe. Pro nás bylo prvotním impulsem, že Škodovka stála opravdu před krachem a nebyla schopna konkurence na západních trzích. Její kapacita nestačila ani na tuzemský trh, na auta se čekalo poměrně dlouho. Škodovce hrozilo, že zastaví výrobu, protože neměla kvůli transformační politice peníze a kvůli přijatým finančním pravidlům neměla ani na nákup karosářských plechů. Ze dne na den by stála. Klíčová byla „Řídící smlouva“, kterou jsme s německou stranou dojednali a s doktorem Hahnem, nejvyšším představitelem Volkswagenu, podepsali 21. prosince 1990.