Výraznou osobností, která hodně ovlivnila naše polistopadové směřování, byl Václav Klaus. Jak ho vidíte v průběhu času?

Václav Klaus byl jednou nejvýraznějších politických osobností novodobých českých dějin začínajících listopadem 1989. Je to postava, která byla silnou osobností a jako taková budila ostré kontroverze. Podle mě Klaus sehrál výraznou kladnou roli v první fázi své politické kariéry. Ve třech smyslech. Za prvé přesvědčil velkou část české společnosti, že bychom neměli usilovat o demokratický socialismus typu reformních komunistů z roku 1968. Ale o to, co můžeme nazvat demokratický kapitalismus.

Nebyl ani tak originálním tvůrcem této myšlenky, ale největším přesvědčovatelem. Za druhé sametový rozvod Česka a Slovenska. Bylo to celkové ochuzení naší společné identity, ale usnadnilo to vztahy obou národů. Rozpad Československa - a já jsme byl tehdy proti - musím zpětně hodnotit jako prozíravý čin. A Václav Klaus ho udělal elegantně. A třetí velká zásluha, kterou u něj vidím, je, že krátce po Listopadu odmítl snahu vymýšlet jakousi třetí cestu pokud jde o politický systém. Řekl jako jeden z prvních, že usilujme o standardní demokracii západního typu.

Pak bohužel přichází něco, co někdo nazývá jako pozdní Klaus. A tady vidím velká negativa. Je jich několik. První je vzkříšení českého nacionalismu, který považuji za naprosto kontraproduktivní. A vedoucí k podezřívavosti a nepřátelství k našim západním partnerům, především vůči Německu. Za druhé jeho tendence odcizit se většině české společnosti a uzavřít se do myšlenkového, ale i osobnostního ghetta. Ztratil kontakt s občany této země a uzavřel se do jakési slonovinové věže, ve které zbylo jen pár naprosto lokajských přitakávačů. Třetí problém je jeho dnešní naprosto iracionální vztah k putinovskému Rusku, který vyloženě škodí zájmům této země.

• Milan Uhde, Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Hodně diskuzí vyvolává privatizace z 90. let. Jak na ni pohlížíte?

Jako na dobrou věc i při zvážení všech pozitiv a negativ. Pouze chci zdůraznit, že jednotlivé formy privatizace se neukázaly být stejně prospěšné. Za naprosto prospěšnou formu privatizace považuji restituce. Vrácení majetku bývalým majitelům nebo jejich potomkům. Jako výhodné formy privatizace se ukázaly ty, které představovaly prodej státních firem zahraničním partnerům. Největším úspěchem je Škoda Auto. Její prodej Volkswagenu. Naopak takzvaná česká cesta, to znamená nechceme cizincům prodat náš majetek, a tak si vytvoříme vlastní milionáře, často vedla ke krachu. Klasickým příkladem je Poldi Kladno.

Na kuponovou privatizaci pohlížím někde uprostřed, smíšeně. Samotná myšlenka rozdání majetku občanům byla naprosto rozumná a správná. Byl to ten fenomén, který v očích občanů nejvíce legitimizoval demokratický kapitalismus. Vada kuponové privatizace byla umožnění vzniku fondů. Lidé neinvestovali kupony přímo do podniku, ale předali je fondům. Tím vznikl management fondů, který mnohokrát akcionáře okradl takzvaným tunelováním. Kdyby nebyly připuštěny fondy a byl zachován původní záměr kuponové privatizace - to znamená přímo občané by se stali majiteli - byl by mnohem těsnější dohled a kontrola občanů nad podniky. A nevznikla by kasta manažerů či majitelů fondů, která v očích mnohých myšlenku kuponové privatizace zdiskreditovala.