I v České republice sledujeme vlnu protestů mládeže za řešení tzv. klimatické krize. Jde o zneužití dětí pro politický aktivismus, nebo o naši ostudu, že tak vážný problém musí brát do rukou dospívající? Bylo letošní horké počasí argumentem pro to, abychom čistili náš průmysl od uhlíkové stopy a omezovali sami sebe, třeba i ve spotřebě masa?

Snížit energetické náklady potřebujeme, jinak se neudržíme na trhu, a máme jedno z nejhorších ovzduší v Evropě, speciálně sever Moravy. Takže na tom musíme zapracovat, a jestli se to nelíbí školákům, je to jen detail. Mimochodem, já jako študák kveruloval proti komunistům, rozumím jim, chtějí být slyšet. Svět se mění a nikdo na nás nebude čekat. Pokud snížíme spotřebu červeného masa, třeba nebudeme jedničky v rakovině střev a konečníku. Prostě důvodů se polepšit je spousta.

Pokračuje hospodářský růst, nezaměstnanost je rekordně nízká. Čím to je, že společnost je rozhádaná a lidé nevypadají šťastní? Jsou čísla o růstu jen iluzorní, protože ve skutečnosti se lidem nežije dobře kvůli vysokým cenám za bydlení či jídlo, či kvůli hrozbě exekucí? Budou výročí 17. listopadu nadšeně oslavovat třeba i lidé v Ústeckém či Moravskoslezském kraji, senioři, samoživitelky či nízkopříjmoví?

Žádný stát nemůže za to, že se žena rozvedla nebo nesezdala a je samoživitelka. Lidi by měli méně řešit politiku a více se starat o sebe. Listopad nám dal spoustu možností, a mnohem lépe je i v Sudetech. Je ale vidět, že neschopnost řešit problémy je nám daná i bez ohledu na režim. Málo efektivně pracujeme, a tak neumíme stavět dálnice jako třeba Polsko nebo Slovensko. O Německu nemluvě. To není o režimu, ale o neschopnosti.

Jinak Sudety potřebují něco jako Marshallův plán. Vyhnali jsme odtamtud 3 miliony lidí a nedokázali jsme postavit dost škol, dálnic a železnic. Musíme tam hodně nainvestovat, jinak odtamtud budou lidé pořád utíkat. Ústí bylo kdysi superbohaté město, jako třeba Liberec nebo Jablonec. Není důvod, aby to tak nebylo zas.

Politická krize začala jmenováním ministryně spravedlnosti Benešové do funkce. Požadavky demonstrujících se však rozrůstají. Když se na to podíváme s odstupem: Co se to vlastně v rámci Milionu chvilek vyvalilo? Co tohle hnutí vlastně znamená?

Je to emancipace nové generace, k níž se přidala i řada starších. Jsou různorodí, tak to ještě není politická síla, ale stát se jednou provždy zase posunul ke společenství sebevědomých lidí. Vědí, že musí něco dělat, aby se věci kolem nich posunuly. Jednou za čtyři roky to „někomu hodit“ nestačí. V rodině také probíhá denní kontrola a nečeká se jen na vysvědčení na konci roku.