Prezident Miloš Zeman má za sebou zhruba polovinu funkčního období. Bylo podle vás úspěšné?

Nepatřím k příznivcům Miloše Zemana, protože to, co jako prezident předvádí, je na hranici únosnosti. Celkem dobře rozumím tomu, proč to dělá, a chápu, že se chce populisticky dostat na úroveň té nejméně vzdělané části společnosti. To je totiž jeho příští elektorát a na to Zeman sází. Jsou mu přitom naprosto lhostejná lidská práva a dokumentuje to v Číně, v Rusku nebo svým vztahem k Putinovi. Kdyby měl být Miloš Zeman příští volební období opět prezidentem, byla by to pro mě velmi špatná zpráva. Zeman opravdu nepřispívá k propojování lidí ve společnosti a vůči Romům se dopustil několika trapných faux pas, která svědčí o tom, že buď nerozumí tomu, co se tady děje, o čemž pochybuji, anebo to dělá naschvál, aby si upevnil pozici u svých voličů.

Jak se s působením silného, přímo voleného prezidenta vyrovnává vláda?

Sociální demokracie se chová k Zemanovi servilně, ale naštěstí pokus o získání větší moci prezident díky obratnosti premiéra Sobotky prohrál. Také ministr Zaorálek dělá dobrou zahraniční politiku a tvrdě se vymezuje vůči Miloši Zemanovi, mezi řádky lze jasně číst: „Pozor, ty si můžeš mluvit, co chceš, ale rozhodovat budeme my – ministerstvo a vláda.“ Zeman to pochopil, a proto teď hledá „vylepšení“ image v Rusku a Číně. Po dvou a půl letech v úřadu Zeman boj doma prohrál a je otázka, jak se jeho přístup bude vyvíjet dál, je to ale jen prohraná bitva, ne válka.

Změna v pojetí lidských práv je u nás zdůvodňována ekonomickými zájmy…

Proti obchodu nikdo nic nemá, ovšem musejí být dodrženy určité podmínky. I když chceme mít s Čínou dobré vztahy, neznamená to přece, že musíme servilně přikyvovat na všechno, co se tam děje. V poslední době se ale změnila situace a objevují se zde skupiny migrantů hlavně ze Sýrie, kde tzv. Islámský stát pro obyvatele představuje obrovské nebezpečí. Migranti proudí do Evropy a přecházejí přes Českou republiku hlavně do Německa. Ať si pan Zeman výstražně zvedá prst, že jsou to nebezpeční muslimové, ať exprezident Klaus s úšklebkem říká, že je to konec Evropské unie, faktem zůstává, že uprchlíci i u nás budou vytvářet pestřejší strukturu společnosti. A to je pro mě v otázce integrace Romů příznivá zpráva, která by mohla znamenat, že i tito utečenci přispějí k lepšímu zapojení Romů do společnosti.

Jak by taková integrace mohla vypadat?

V tomto barvitém prostředí se romský problém ztratí, a to by mohlo být významné pro jejich integraci, proto imigraci vítám. Nejsem ale člověk, který by na druhou stranu racionálně nedokázal vnímat, že tak obrovský přiliv uprchlíků může znamenat určité nebezpečí a že je třeba programů, které by problematiku řešily. Důležité jsou ale také kroky v zemích původu uprchlíků, v Africe, na Blízkém východě a v Asii. Postup proti Islámskému státu se zřejmě neobejde bez válečných akcí, a situace je bohužel taková, že bude nutný vojenský zásah. Pak nastane čas pro ekonomické a integrační programy.

Jak vidíte problematiku povinných kvót pro přijímání uprchlíků?

Nemohu souhlasit s postojem, že se při prvních potížích řekne, že se těchto procesů nebudeme účastnit, kvóty jsou otázkou solidarity. Něco podobného jsem zaznamenal v roce 1997, kdy probíhal exodus Romů do Anglie. Tehdy i tato tradiční demokracie přikročila k opatřením, v jejichž rámci tady trapně figurovali na českých letištích britští celníci a třídili lidi. Podle mě buď naplníme demokratické hodnoty, jež budeme dodržovat a které jsou pro naši kulturu charakteristické, anebo na ně rezignujeme, ale pak budeme směřovat úplně jinam.

Jak konkrétně by mohla vypadat zmíněná integrace?

Jedna věc je, jak si integraci představují ti, kdo přicházejí, a jinak si ji představujeme my. Tím narážím na problém kanadských indiánů, kdy si Kanada v rámci jejich integrace představovala, že indiánům sebere děti, dá je do škol a bude vychovávat podle vlastních představ, zatímco oni si představovali, že si zachovají identitu, jazyk a sami rozhodnou, jak budou dodržovat pravidla. Podobné je to u nás, kdy najednou děti migrantů, které se dostávají do české školy, neumějí česky a škola neví, co s nimi. Kdyby stát dbal na naše připomínky, kdy jsme už před patnácti lety říkali, že česká škola není vůči romským dětem vstřícná, dnes by ten problém nebyl. Stát to ale dodnes nepřiznává, svědčí o tom i případ osmnácti romských žáků u Evropského soudu, který se vyjadřuje k jejich neoprávněnému zařazení do zvláštních škol.