Pane doktore, vy jste byl v té době mluvčím vlády premiéra Miloše Zemana. Jak vy osobně vzpomínáte na 11. září 2001?

Ta vzpomínka je velmi zajímavá. Jedenáctého září se otevírala továrna Philipsu v Hranicích na Moravě. Premiér Zeman tam měl jet na otevření, ale chytla ho ledvinová kolika a musel do nemocnice na urologickou kliniku. Letěl jsem na otevření haly vrtulníkem s ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem. Když jsme pak přistáli v Praze a zapnul jsem mobil, bylo tam snad sto padesát esemesek a zpráv. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. Tak jsem rychle zjišťoval, že byl spáchán teroristický útok na „dvojčata“. Vydal jsem informaci, že jsme solidární se Spojenými státy a že České republice nebezpečí nehrozí. Pak jsme jeli za prezidentem do nemocnice a on dal k tomu prohlášení.

Jak vzpomínáte na následnou návštěvu Washingtonu a New Yorku?

Jeli jsme tam asi šest týdnů nato. Měli jsme možnost se podívat na ground zero. To byl neskutečný pohled. Tehdy se na místa ještě nesmělo, ale starosta New Yorku nás tam vzal. Z vyvýšeniny jsme koukali dolů a trčely tam zbytky mrakodrapů, ze kterých se kouřilo. Když jsem viděl první záběry a okamžiky v televizi, měl pocit, že jde o film. Když jsem vše zhlédl na vlastní oči, uvědomil jsem si, co se stalo a tu hrůzu, ten potenciál ničit, který mají teroristé.

   
Tehdejší premiér pak v proslovu mimo jiné uvedl: „Vláda České republiky není vláda extremistů. Není vládou zbabělců a v nastalých, těžkých, dlouhých chvílích se jí nebudou třást kolena.“ Jak vnímáte po letech tehdejší reakci českého premiéra?

Reakci vnímám jako naprosto správnou. Když se pak premiér vrátil z nemocnice na úřad, měl proslov v televizi, který byl vysílaný na všech kanálech. Zdůraznil solidaritu se Spojenými státy. Řekl známou větu, že útok na New York je útokem na Prahu. To se tenkrát tak líbilo, že dokonce v noci pak volal americký viceprezident Dick Cheney, který gratuloval k tomu proslovu. A jak už jsem zmínil, pak jsme byli pozváni do Washingtonu.

Jak jste tu situaci bral ze své pracovní pozice tiskového mluvčího? Musel to být velký nápor…

To byl. Ale já jsem tu práci dělal rád. Zvládali jsme to. Když jsme byli ve Washingtonu, tak se i po těch šesti týdnech viceprezident schovával na neznámém místě a my jsme s ním měli videokonferenci z utajeného místa, z podzemí vedle Bílého domu.

Pro mě byl ještě jeden krásný moment, když jsme ve Washingtonu a New Yorku se slovenským premiérem Mikulášem Dzurindou běželi newyorský maraton. Byla to taková první velká akce po 11. září. Všude byla bezpečnostní opatření. Naše účast pak získala obzvlášť symbolický význam. I my jsme vyjádřili solidaritu největšímu americkému městu, které bylo na kolenou.

Dick Cheney to dokonce ve videokonferenci zmínil a osobně mi poděkoval. To jsou nezapomenutelné momenty.   
  
Jako jeden z důvodů zahraničních misí USA byla kromě boje s terorismem uváděna ambice demokratizovat země po západním vzoru. Jak podle vás tento „vývoz demokracie“ uspěl?

Navázal bych na situaci v roce 2001. Tenkrát bylo každému jasné, celému mezinárodnímu společenství, co se stalo, odkud terorismus pochází. Spojené státy i NATO se rozhodly do Afghánistánu jít a s teroristy si vše vyřídit tak, aby odtud už nebezpečí nehrozilo. Reakce zemí byla správná.

Terorismus se v Afghánistánu, pokud jde o al-Káidu, zlikvidoval, Usáma Bin Ládin se skrýval v Pákistánu a trvalo deset let, než ho Američané dostihli a zabili. Mezitím se stala spousta chyb. První byla invaze do Iráku. Dosud se nepotvrdilo, že Saddám Husajn měl něco společného s teroristy, kteří uskutečnili atentát na newyorská „dvojčata“. Pozornost jak Ameriky, tak NATO se posunula k Iráku. To byla podle mého názoru první chyba. Saddám Husajn byl diktátor, tvrdě pošlapával lidská práva nejen Kurdů, šíitů a dalších, ale držel určitou stabilitu jak v Iráku, tak k okolním zemím. Pak vzniklo bezpečnostní vakuum, které se dodnes neusadilo. To byla první chyba.