Jste služebně nejmladším členem Rady Českého rozhlasu, zaskočilo vás něco v prvních pěti měsících v roli radního, především mám na mysli útoky některých novinářů na vás i jiné členy Rady včetně mediálně hodně propírané reakce vašeho kolegy Jandáka?

Po dlouhodobé autorské a kratší moderátorské spolupráci s Českým rozhlasem jsem měl velký zájem zúročit poznatky o fungování rozhlasu. Nekonečné rozhovory s mladými i letitými „rozhlasáky“ v zákulisí mi k tomu daly spoustu podnětů, které nemůže nasbírat nikdo zvenčí. Nejen překvapila, ale přímo mě velmi naštvala reakce na moje zvolení, která se nedá nazvat jinak než kampaní. Články a mediální vystoupení psaná podle jedné – možná předem dané – osnovy, dokonce si někdo dal práci a vytvořil mé heslo na Wikipedii, kde opět opakoval uváděné nepravdy. Přitom se nikdo neobtěžoval si ona tvrzení ověřit a zeptat se mě. Všichni se kryjí jedním zdrojem z roku 1990, který je prokázanou lží přikrmovanou do obludných rozměrů. Rád bych se oněch autorů zeptal, kdo z nich byl v sedmdesátém roce vyhozen ze zaměstnání, kdo z nich přežil stovku hodin výslechů pracovníky StB a tak dále. Zeptal jsem se na to i šéfredaktora Lidových novin, které jednomu takovému článku poskytly místo, ale pan šéfredaktor mi dvakrát odpověděl, že mail s dopisem nedostal a potřetí už raději ani to ne. Když vidíte, kolik spolupracovníků StB je dnes mediálními tvářemi, můžete jen pokrčit rameny.

Role člena Rady pro rozhlasové vysílání není ani zdaleka tak jednoduchá, jak je často prezentována. Zatím jsem jen trpělivý učeň. Nechci být pasivním zvedačem rukou. Pracovní jednání Rady jsou zaznamenávána a okamžitě zavěšována v syrové podobě na síť. Vzhledem k tomu, že jsem spíše uvážlivý psavec a nikoliv milovník moderátorského blábolu, musím se rozhlasové pozici věnovat daleko intenzivněji a chvíli potrvá, než se v „radní“ problematice zabydlím.

U veřejnoprávních médií se často skloňuje slovo objektivita. Veřejnost na ni žehrá více u České televize, ale to může být dáno i tím, že ji sleduje více lidí. Jaký názor máte na zpravodajství a publicistiku Českého rozhlasu, daří se lidem z Vinohradské informovat nestranně a objektivně, aniž by posluchačům vnucovali své názory, z čehož je právě ČT často obviňována?

Nejsem schopen porovnávat množství ohlasů na vysílání publicistiky v České televizi a v Českém rozhlase. Nicméně stížností na rozhlasové vysílání řeší rozhlasová Rada poměrně hodně. Jako člověk, který se médii zabývá celý život, jsem na rozdílnost názorů zvyklý a nenávidím přezíravost, s jakou se někdy názory posluchačů odbývají. Rada je trochu vulgarizovaně řečeno hlídacím psem, zda se koncesionářské poplatky využívají náležitě.

Publicistika je často střetem vyhraněných názorů, jejichž pisatelé by nejraději představitele jiných náhledů na politiku okamžitě vyzvali na souboj. Nikoliv souboj argumentů, ale raději rovnou na pěsti. Pro moderátory debatních pořadů je nesmírně náročné ukočírovat živé pořady osobností s vyhraněnými stanovisky. Redaktor musí okamžitě reagovat, otupovat ostří výpadů jedné strany a potvrdit svou kompetenci nestranného, objektivního a odpovědného redaktora média veřejné služby. To se ne vždy daří, někdy dokonce v publicistickém pořadu probleskne i názorová sympatie moderátora s některým z hostů, což po právu okamžitě vyvolá bouřlivou reakci části posluchačů. Pohotovosti moderátorů těchto diskusí si vážím, jejich nestrannost je ale základ. Opačné případy na Radě řešíme.

Jsou lidé, co považují mediální rady za zbytečné, jiní jsou zase ochotní svolávat demonstrace, aby se některý kandidát do některé z rad nedostal. Jaký význam jim přisuzujete vy? Projevuje se podle vás na konkrétním médiu to, že v Radě ČT jsou kromě Michaela Hausera ostatní spíše fandové generálního ředitele Petra Dvořáka a produkce Kavčích hor než členové kontrolního orgánu, zatímco v početně výrazně slabší Radě ČRo je více lidí, kteří jsou ochotni jít s kůží na trh, ať už jde třeba o Tomáše Kňourka nebo Vítězslava Jandáka?

Způsob voleb do mediálních rad je obrazem Parlamentu a Parlament je obrazem občanů této republiky. Výsledky voleb jsou obrazem tohoto národa, a ačkoliv by mnozí chtěli, národ – pro někoho bohužel – vyměnit nelze. I v mediálních radách by měli zasedat kompetentní lidé, což se vždycky nedaří. Pochopitelně se nemohu tvářit já jako ten, kdo je jediný v obraze. Jsem poměrně starý chlap, jsem v Radě za sebe, rozhoduji podle své hlavy, a ze střetu pohledů posluchače, bývalého rozhlasového pracovníka a nyní člena Rady, často nemohu spát. Mám kolem sebe rád lidi zažrané do práce. A od takových se rád učím i v Radě Českého rozhlasu.