Máme za sebou nejvýznamnější křesťanské svátky, pro někoho období dodržování tradičních lidových zvyků a obyčejů. Myslíte si, že toto vnímání platí pro nezanedbatelnou část naší populace, nebo jsou pro Česko Velikonoce především volné dny navíc, díky nimž si lidé rok co rok zdvojnásobí víkend?

Velikonoce jsou svátky jara, kdy šlo často o jarní slunovrat, případně úplněk po něm, skýtající tak čas ke slavení. Izraelité si připomínají vysvobození – exodus – z egyptského otroctví, zatímco křesťané slaví Velikonoce na památku ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše. Tak si připomínají alegorickou zvěst o Bohu, který sestoupil ze své slávy do bídy lidského života, aby svojí smrtí na kříži přinesl myšlenku vykoupení a svým oživením třetího dne přinesl naději dalšího života. Téma mystické smrti prožité dříve, než člověk skutečně uzavře běh života, a probuzení k životu s vnitřní božskou kvalitou je univerzální téma napříč kulturami.

Společným námětem svátků je kolektivní porozumění určitého okruhu věřících a právě takové společné porozumění či zamyšlení nám začíná v dnešní době chybět, protože se zúžilo jen na výhodu dnů lenošení. Uvědomme si, že třeba bohoslužebná oslava jistého tajemství Kristova života nejsou jen historické připomínky, ale mohou se stát i vědomým prožitkem smyslového setkání s jeho zastupitelnou formou, třeba v plamenu svíce nebo seskupení ve smyslu vzájemného porozumění. Zde se nachází prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou, filozofií či zobecněným názorovým pojetím.

Je něco z křesťanského obsahu, co by bylo dobré o Velikonocích připomínat i pro současnost?

Teď v dubnu je to právě čtyřicet let od mé výpravy do Himálaje s kamarádem farářem. Kromě horolezeckého a cestovatelského – do Nepálu letecky přes Vietnam a zpět autostopem přes Pákistán, Írán a Turecko – zážitku jsem se svým spolucestovatelem, husitským knězem, strávil volné chvíle diskusí nad rčeními v Bibli a jejich mnohačetnými výklady. Byl to střet mínění kazatele a přírodovědce v tom dobrém slova smyslu ukazující, kde farář hledá a nachází Boha: ve všech dobrých lidech a jejich duších, zatímco já, vědec a věřící ateista, hledám Boha v moudrosti a jedinečnosti přírodních zákonů. Víra je něčím velmi interním, je to vlastně dar, který je sám o sobě výjimečný a který dává nový smysl života, případně ho nasměruje k něčemu, co můžeme nazvat dobro.

V Bibli polidštěná podoba Boha může pak představovat cosi nadpřirozeně jsoucího, což fyzikálně nemusí mít realistický podklad, ale nese vnitřní vizi věřícího, a tak mu ateisté tento schematismus nemusejí vytýkat. Stejně tak nemusíme vyčítat fyzikálním výkladům jejich zjednodušující popis vize atomu podle geocentrického vzoru s pozitivně nabitým středem a s obíhajícími „kuličkami“ negativních elektronů, což je pohled v mezích kvantové fyziky zcela fiktivní a naivní. Význačný indický filosof Jiddu Krishnamurti tvrdí, že Boha nelze nalézt, neexistuje k němu žádná cesta, a hledáme-li Boha, nalezneme jen svůj vlastní obraz. Nenajdeme tak ani pravdu víry, ale jen výsledek svého vlastního přání, a to je i výsledek našich společných analýz Bible, obdobných vynikající knížce Jiřího Suchého „Klaun si povídá s Bohem“.

V jaké společenské náladě se naše země v tomto čase nachází? Lze mluvit o válečné depresi a civilizační beznaději, nebo o nové éře?

Existuje názor, že se nacházíme ve válce tzv. páté generace následující po čtvrté vojenské, kdy se začaly stírat hranice mezi vojenskými a civilními cíli a kdy nepřátelství začalo být motivováno ideologií až náboženstvím, přičemž psychologické operace nabyly stěžejní důležitosti. Různí vědci tak učinili pokusy o definici této války páté generace, třeba jako bitvu vnímání a informační dostupnosti v myslích občanů, nebo o éře sice relativního snížení vojenského násilí vedoucího však k nárůstu politické, ekonomické a technologické represe. Možná nejzáludnější na této informační válce je to, že se stala natolik normalizovanou, že si sice uvědomujeme, co se děje, ale nikdo o tom nepřemýšlí jako o válce. Skutečnou povahu takové informační války ignorujeme, i když nás děsí a ohrožuje naši mysl a bezpečnost, a vlastně často ani nechápeme, že jsme jejími účastníky.