Módní trend boje za záchranu planety, respektive za řešení takzvané klimatické krize, dorazil i do České republiky. Je letošní či loňské horké počasí argumentem pro to, abychom čistili náš průmysl od „uhlíkové stopy“ a omezovali sami sebe, třeba i ve spotřebě masa?

Nenaskakoval bych hned jen na horké počasí, ale vzal to více ze široka. Snižování uhlíkové stopy nejen průmyslu, ale i další lidské činnosti rozhodně smysl dává. Naopak nedávají smysl argumentační obraty „proč to nedělat“. K diskusi však je samozřejmě to, kde se má začít a co má největší přínos nejen pro omezení uhlíkové stopy jako takové, ale také pro další zmírňování dopadů našeho žití na životní prostředí. Nejsou to jen prázdné fráze, protože věřím, že všichni snad chceme čistější a zdravější životní prostředí a každý by měl přemýšlet jaký svět chce zanechat našim dětem. Tedy jaký vzduch budou dýchat, jakou vodu budou pít (pokud vůbec ještě voda bude), zda nebudou trpět astmatem a alergickými reakcemi a obecně jakou budou mít kvalitu života.

Vy jste k tomu uvedl, že Česko je fosilní skanzen. Proč si to myslíte?

Stále je naše hospodářství příliš závislé na fosilních palivech i jejich těžbě a od vlády neslyšíme oficiální termíny ukončení „doby uhelné” jako v sousedním Německu. Provozovatelé uhelných bloků se stále opírají o výjimky z limitů, na které si nechtějí nechat sáhnout, o samotné těžbě a limitech těžby nemluvě. Laxně zde přistupujeme i k elektromobilitě nebo budování vysokorychlostních železnic, které mají být běžným dopravním prostředkem v cestování na středně dlouhé vzdálenosti, nikoliv něco futuristického a nedostupného, jak se k tomu staví naše současná vláda.

Jsme z dlouhodobého hlediska – při velikosti naší země – velmoc v produkci automobilů, ale ve vývoji a inovacích zaostáváme. Náš stát nepřipravuje dobré podmínky pro to, abychom se technologicky mohli přenést do 21. století. V oblasti e-governmentu jsme podle ročenky OSN čtvrtí nejhorší v rámci EU.

Jste jaderný inženýr. Jaká je podle vás budoucnost jaderné energetiky?

Jen upřesním. Vystudoval jsem Katedru elektroenergetiky a ekologie, dokonce konkrétně se zaměřením na obnovitelné zdroje, ale poté jsem již 7 let pracoval v jaderné energetice. Pokud jde o budoucnost jaderné energetiky, tak ono odhadovat jakoukoli budoucnost je vždy věštění z křišťálové koule, pokud zrovna nejste rozeným vizionářem. A to nejen v oblasti techniky, ale i politiky. Obzvlášť v tomto odvětví se to totiž bude nejvíce prolínat. Očekávám, že asijské země se budou snažit vyrábět ze všech dostupných zdrojů a i nadále se u nich bude rozvíjet mimo jiné i ta velká jaderná energetika – tedy s použitím bloků velkých výkonů.

Jiné to možná bude v Evropě a Spojených státech, kde se postupně do hry dostanou i malé modulární reaktory. Přejdu teď oficiální definici a budu za ně považovat téměř vše v rozmezí výkonů 30-400 MWe. Otázkou pak je, jak k takovému trendu budou přistupovat i regulátoři z pohledu předpisů a kontrol. I ten malý jaderný blok v současné době musí splnit úplně stejné legislativní požadavky jako ten velký, a to třeba i z pohledu umisťování. A právě výběr lokality může být částečně limitujícím faktorem. Obzvlášť pokud bereme v úvahu, že by takové zdroje mohly být využívány k budování decentralizované energetiky.

Neohrozí různá v Evropě navrhovaná opatření v rámci boje za záchranu planety místní průmysl, třeba automobilový? Směřuje evropská politika ochrany životního prostředí skutečně k záchraně klimatu na Zemi?

Taková opatření nemusí průmysl ohrozit. Záleží na konkrétních detailech a někdy tomu může být spíše naopak. Rozhodně by bylo vhodné vyvarovat se některým paradoxům. Například značná část fotovoltaických panelů používaných v Evropě je čínské výroby, stejně tak mnoho „elektrovozítek“. Tedy to, co bereme jako samozřejmost, například v dosahování klimatických cílů a podílů OZE, bylo ve skutečnosti vyrobeno v hospodářství se značným podílem fosilních zdrojů, a ne vždy doložitelným odpadovým hospodářstvím. Například v tomto je však právě skrytý potenciál pro evropský průmysl – ač to zní veskrze protekcionisticky, tak pokud by se jednalo o produkty a výrobky evropské, dostaví se i ten přidaný hospodářský efekt.

Máme za sebou evropské volby, po nichž klíčové posty obsadili výhradně Západoevropané. Co si o tom a způsobu jejich výběru myslíte?

To je téma skoro na samostatný článek. K tomu snad dodám jen to, že předseda vlády to komentoval naprosto odlišně - tedy jako výhru V4. Přitom se nepovedlo nikoho z V4 dostat na vrcholné posty. Jako největší problém vidím, že samotný výsledek celkově popřel smysl „spitzenkadidátů” a tyto vrcholné posty se handlovaly na tajných jednáních za zavřenými dveřmi.

Co se týče osoby konkrétně paní von der Leyen, tak to je skutečně určitý demokratický deficit, protože způsob výběru vlastně ignoroval demokratické volby a ignoroval systém spitzenkandidátů, kdy voliči mohli součástí těch voleb vybírat i mezi kandidáty jednotlivých frakcí, jak byli navrženi. A samotná Ursula von der Leyen ve volbách do EP vůbec nekandidovala.

Naopak pokud jde o čelní pozice v samotném Evropském parlamentu, tak považuji za ohromný úspěch Pirátů získání postu místopředsedy.