Vy jste kritizoval některé záměry, které připravovala ministryně spravedlnosti Helena Válková, konkrétně zákon o státním zastupitelství. Co říkáte její nucené rezignaci ke konci února?

Myslím, že to byl krok, který se dal očekávat, protože se o tom diskutuje už půl roku. Nemůže být tedy pro nikoho překvapením, že se tak stalo.

Vicepremiér a šéf hnutí ANO prohlásil, že jeho kandidátem do čela justice je první náměstek ministryně Robert Pelikán. Ale objevují se hlasy, že právě on byl zodpovědný za chod legislativního odboru, který má na starosti i ten Vámi kritizovaný zákon, a na jeho hlavu tedy zřejmě padá i vina za to, že se už podruhé nesplnil termín, kdy měl být zákon předložen do vlády. Myslíte, že se jmenováním doktora Pelikána do čela úřadu zlepší situace v justici?

Upřímně řečeno úplně nevím. Než pan Pelikán nastoupil na ministerstvo, vždycky jsem k němu choval určitý respekt, možná i obdiv, líbilo se mi, co dělal, jak vystupoval, jak se nebál prezentovat své názory, které byly mnohdy menšinové. I jeho první kroky na ministerstvu se mi zdály správné, když se chtěl zaměřit na věci, které si řešení vyžadují jako třeba problém insolvenční mafie. Ale proti jeho dalším krokům, které hájí, jsem v opozici, zejména proti zákonu o státním zastupitelství, který považuji za špatný a nebezpečný. Mám takové rozporuplné pocity, na jedné straně očekávání, že to je člověk, který má tah na branku a má za sebou něco pozitivního, ale na druhé straně ve funkci náměstka začal hájit věci, které mi nepřijdou úplně dobré. Je to tedy něco mezi nadějí a obavou ze zklamání.

Jak jste vnímal, že ze zpoždění v předkládání zákonů první náměstek Robert Pelikán obvinil svou předchůdkyni Hanu Marvanovou, která přitom byla v úřadu od února do konce května, což jsou čtyři měsíce, tedy dvakrát kratší dobu, než je ve funkci její nástupce Pelikán, ten nastoupil do úřadu od června minulého roku?

To je právě jedna z věcí, které se mi nelíbí. Když dříve vystupoval, jeho argumentace a prezentace názorů byly takovéelegantní. Od té doby, co je ve funkci, občas zaregistruji argumentaci, která se blíží trochu až určité aroganci. Mám na mysli argumenty typu „asi jste ten zákon nedočetl až do konce, když tvrdíte, co tvrdíte“ nebo ty osobní útoky na paní Marvanovou. To se mi nelíbí, přemýšlím, jestli je to důsledek stresu, který v té pozici nesporně je, nebo jde o nějakou změnu postojů. Ale přál bych si, aby důvodem takového chování byla přemíra práce a aby pan Pelikán i ve funkci ministra zůstal takovým, jak si ho pamatuji před tím, než se dal na politiku. Bylo by to fajn a měl bych z toho radost, kdyby to tak bylo.

Po svém nástupu vyvolal pan Pelikán obavy u odborné veřejnosti v souvislosti s občanským zákoníkem, kde ty jeho změny, které původně navrhoval, byly velmi razantní, v podstatě by šlo o přepsání celého občanského zákoníku, na kterém odborníci pracovali deset let. Je zřejmé, že některé sporné věci v občanském zákoníku bude třeba upravit, ale jste pro tak rozsáhlé změny?

Já jsem registroval jeho snahu o opravu nového občanského zákoníku, co jsem měl možnost sledovat rozhovory, tak vždycky říkal, že chce napravit ty největší a zjevné chyby, které tam nesporně jsou, to vidíme už dnes z praxe, že jsou tam některé nedomyšlenosti, některé nekvalitní věci, a že nějakému velkému přepisování dává čas, až proběhne praxe. Na mne to působilo tak, že se nechystá přepsat občanský zákoník, i když byl jedním z jeho velkých kritiků.

To byla reakce na kritiku návrhu velké novely zákoníku po půl roce od účinnosti, celá odborná veřejnost ji odmítla, proto se začalo mluvit o úpravě nejspornějších paragrafů…

Na druhou stranu jsem zaregistroval kritiku těch, kteří návrh tvořili, na jakékoli změny a zásahy. Mě zaujalo, když autoři a ti, co hájili nový občanský zákoník a velmi agresivně a arogantně reagovali na kritiku před tím, než nový občanský zákoník vešel v platnost, a když měli bránit tu změnu, používali stejné argumenty, jaké měli předtím jejich kritici. Na jednu stranu sami kritiku nepřipouštěli, ta obhajoba na mne působila mnohdy z pozice síly, a pak se z nich sami stanou kritici, když někdo chce zjevné chyby napravovat. To na mne působilo jako určitý nepoměr.