Jak pociťujete jako podnikatel v pohraničí současný nárůst cen energií a dalších věcí?

Nejdřív dřevo nebylo, teď je zase drahé. Do toho je drahý plyn. My naštěstí topíme odpadním dřevem. Plyn používáme, jen když něco vypadne jako záložní zdroj. Kdybychom byli na plynu závislí, bylo by to hodně špatné. Cítíme samozřejmě i nárůst cen elektřiny jako všichni. U nás je to dané tím dřevem, jehož cena neustále roste. Děláme hračky z tvrdého dřeva. Když se kácelo měkké dříví, nikdo nekácel tvrdé. Při krizi s broukem – kůrovcem – nebylo ani tvrdé dříví. Nebyl, kdo by ho kácel, všichni káceli stromy napadené kůrovcem. A teď to zase všechno vyskočilo nahoru. Složitá, těžká doba, s energiemi, materiálem. Máme to už třetí rok.

Co by se s tím mělo dělat? Respektive co s tímto nárůstem cen může dělat vláda?

Příčiny jsou globální. My třeba bereme tvrdé dřevo – buk, javor, habr – ze Slovenska, jižní Moravy, částečně tady z přilehlé části Polska, jsme na hranicích s Polskem, Jizerky, Krkonoše. Nárůst je i bez té krize s válkou na Ukrajině. Pořád to jde nahoru. Myslím, že vláda s tím nic moc nenadělá. Jde o to přežít, přečkat tuto dobu.

Když mluvíte o dřevu, vaše továrna leží vlastně obklopena lesy...

Před nějakým časem se mnozí divili a říkali, vždyť máte dřeva dost. Jenže to bylo pro nás bezcenné smrkové dřevo napadené kůrovcem. Všichni káceli kalamitu a nikdo neměl čas na tvrdé dřevo. Tohoto dřeva je nedostatek, zaznamenáváme to tak dva tři roky. Teď ta elektřina. Padáme do toho víc a víc. Uvidíme, co skousne koncový zákazník. Ale myslím, že vláda s tím nic moc nenadělá.

Pociťujete jako podnikatel nějak i válku probíhající na východ od nás?

Rusko ani Ukrajinu jsme neobhospodařovali, neobchodovali jsme s nimi. Dělám ještě starostu tady v Albrechticích v Jizerských horách. Samozřejmě řešíme pro uprchlíky školy, školky, dopravu do školy. Máme školu plnou, musíme je vozit do školy do sousedního městečka. Máme jich nyní 35, přitom je tu celkem 350 obyvatel. Toto jsme pocítili.