Jak hodnotíte českou pomoc Ukrajině, a to jednak v mezinárodních souvislostech a pak v konkrétních situacích zde u nás doma?

Způsob, jakým se k samotné Ukrajině i k ukrajinským běžencům u nás postavila česká veřejnost i český stát, je bezprecedentní. Nic podobného jsme v moderních dějinách nezažili. Mám z toho dobrý pocit, i když některé problémy, a nebudou malé, nás čekají.

Pokud jde o dodávky zbraní či humanitární pomoci přímo na Ukrajinu, tak je podporuji. Ještě bych je zvýšil. Kdyby jí nebylo, tak Putin a Rusové by už tancovali v Kyjevě. A mysleme i na budoucnost – rekonstrukce poničené Ukrajiny bude extrémně drahá. A kdo to zaplatí? Západ, tedy i my.

Pokud jde o dopady v České republice, tak aby byla pomoc účinná, musí být dlouhodobá a přesněji cílená. To je práce jak vlády, tak Parlamentu, ale i krajů, měst, obcí, nejrůznějších organizací i jednotlivců. V tomto směru by měla být daleko sofistikovanější a promyšlenější. Navrhl bych proto, aby na nějakou dobu kvůli tomu vznikla funkce jakéhosi „národního koordinátora“. Myslím si totiž, že část uprchlíků, třeba polovina, možná více, se nebude na Ukrajinu vracet rychle a mnoho z nich tady zůstane. Je potřeba řešit problémy, které tím vznikají s adekvátním ubytováním, s umístěním ukrajinských dětí do školek a škol, bude více zatížen zdravotní a sociální systém, ovlivní to trh práce. Bude na to potřeba hodně peněz. A nemusí to být jednotky miliard, ale desítky. Migrace, jak víme z minulosti, má své zákonnosti a jednou z nich je, že rodiny se pak začnou spojovat. Co to pro nás znamená? Půjdou ukrajinské ženy a děti domů, nebo jejich muži sem? Musíme pracovat i s tím druhým scénářem. Jsme na to připraveni? Víme, jak zareagujeme? Kolik nás to bude stát? Po prvotním vzepětí pomoci by se to mělo začít řešit více systematicky a také jasně věci vysvětlovat. Nic neskrývat, na to můžeme doplatit.

Druhou stranou mince je u toho všeho udržet pomoc potřebným českým občanům. To dělení na „oni“ a „my“ nic dobrého do naší společnosti nepřinese. Je to otázka lidsky i psychologicky velmi citlivá, a pokud ji nebudeme řešit, tak to budou jen další body pro extremisty a populisty.

Musíme si ale stále připomínat a srovnávat situaci u nás a na Ukrajině. U nás –  a na Západě obecně – opravdu dopadne válka na naše peněženky, ale na Ukrajině dopadají bomby na jejich domovy. U nás budeme hledat místa pro děti v mateřských školách, na Ukrajině hledají svoje děti pod sutinami svých domů. U nás rozdáváme vstupenky do ZOO a divadel, na Ukrajině jsou pod troskami divadla uvězněni mrtví a živí lidé. 

Nevyčerpají se podle vás dobrovolníci i neziskovky a nenastane jakýsi útlum nebo až apatie?

Apatie myslím nepřijde, ale zdroje lidské i finanční se v případě dobrovolníků i neziskovek jistě postupně vyčerpají. Jak jsem říkal v první odpovědi – pomoc musí přejít od fáze ochotnictví do fáze vysoké profesionality. Celý život propaguji, že čím méně státu, tím lépe zejména pro ekonomiku země, ale tentokráte se bez zásahu státu neobejdeme. Jinak je obdivuhodné, jak někteří lidé pomáhají a co všechno dělají. Jak to pozoruji, tak Češi a Poláci přistupují k ukrajinským uprchlíkům nejlépe z celé Evropy, protože daleko lépe chápou jejich strasti. Lépe než Němci či Francouzi, které zajímá především jejich vlastní byznys.

Co říkáte aktivitám či spíše neaktivitám Pražského hradu? Konkrétně prezidenta, mluvčího a lidí kolem hlavy státu?

Za českého prezidenta se stydím. Je to zoufalost. Některá slova i činy prezidenta jsou už léta neakceptovatelné. Bohužel mám pocit, že paralýza Hradu se stále více prohlubuje. Je to skutečně „Hrad“ – i když Miloš Zeman je většinou na zámku v Lánech – hlava státu je obklopena nejenom hradbami historickými, ale i hradbami, které kolem něj vytvořili jeho spolupracovníci, kteří připomínají mafiánský spolek. Se zodpovědným výkonem funkce to nemá v případě Zemana i kanceláře prezidenta nic společného.

Poslední exces s milostí pro odsouzeného šéfa Lesní správy Lány Baláka, který spadá pod hradního kancléře Mynáře, je vrchol drzosti a nepotismu. Zeman odejde do politického důchodu s ostudou, která nemá od vzniku samostatného Česka srovnání. Je to hrůza. Stejně hrozné bylo jeho nadbíhání Putinovi, kterého ruská propaganda s gustem využívala.   

Nepovažujeme dnes Visegrádskou čtyřku, která má rozdílné názory na konflikt na Ukrajině, jako passé organizaci?

Visegrádská skupina byla za celou dobu své existence buď nemístně vyzdvihována, nebo nemístně zatracována. Obojí bylo a je špatně. Pokud mají Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko nějaký společný zájem, je jistě dobré ho prosazovat i na evropské úrovni. Jenže podívejte se na skutečné hlasování v různých evropských orgánech a institucích – často tyto země hlasují rozdílně. Jakápak společná skupina? Někdy jsou to jen řeči.

Na druhou stranu musíme myslet na to, že Polsko, Slovensko i Maďarsko patří do první desítky našich největších obchodních partnerů a je v našem národním zájmu s nimi dobře spolupracovat. Ale fotit se každý týden v objetí s maďarským předsedou vlády Orbánem, jak to dělal expremiér Babiš, to je nesmysl. Vnesme proto do vztahů Visegrádské čtyřky reálpolitiku, tedy domlouvejme se na tom, co máme společné, ale nedělejme z toho nějakou magickou organizaci. Tou nebyla, není a nebude.

Jak hodnotíte mezinárodní postoje Ruska? A co tamní opozice?

Pojďme si to rozdělit na čtyři části:

Za prvé: Vladimir Putin a jeho imperiální a válečné plány jsou velmi nebezpečné a naprosto šílené. Putin je diktátor a jeho hlavním nepřítelem je západní civilizace, tedy i Česko. Podle toho s ním jednejme. Už to není partner pro budoucnost.

Za druhé: Pak zde máme velkou část Rusů a ruských politických i ekonomických elit, které Putina a jeho gerontomafii podporují. Vychází to z jejich hlubokého přesvědčení a ani v tomto případě si spolupráci do budoucna neumím představit.

Za třetí: Pokud jde o opozici, tak i její část má velkoruské spády a nedá se označit za demokratickou. Na to u Ruska pozor. Musíme ruskou opozici precizně analyzovat. Ne každý, kdo je tam v opozici, je demokrat.

Za čtvrté: A pak zde máme skupinu menší, ale odvážnou. Jsou to například lidé, kteří opakovaně vycházejí do ulic ruských měst a kritizují válku, přesto, že jim za to hrozí tresty. Ty podpořme. Existují dokonce i ruští vojáci, kteří nechtějí na Ukrajině bojovat. Důvody mohou mít různé, ale oceňme i je. A co bylo pro mě velkým a příjemným překvapením, byla pražská demonstrace Rusů, kteří u nás žijí, proti Putinovi a válce. Tomu palec nahoru. Takže ani u Rusů by neměla být uplatňována kolektivní vina, i když většina ruské společnosti vůbec nevyznává svobodu a demokracii v našem pojetí.

Jak se díváte na možnosti mírových jednání – angažují se Turci, angažuje se Izrael, Francie i další země?

Jistěže jednou se nalezne kompromis a bude podepsána nějaká mírová dohoda. Ale jaký bude ten kompromis? Bude alespoň trochu snesitelný i pro Ukrajinu? Trochu mám z toho obavy. Řekněme si to jasně – Západ v tom původně nechal Ukrajinu na holičkách, dlouho ustupoval nebezpečnému Rusku. Až pak se probral, až pak přišly tvrdší sankce a pomoc. Takové jednání umožnilo ruskou agresivitu. Zemřelo proto v této válce už mnoho dětí, žen a starců, mnoho vojáků na obou stranách, části ukrajinských měst byly zničeny. Ustupování zlu a letitá relativizace zla, tím myslím Putina, ale i mnoha dalších Rusů, přineslo zkázu. Dnes na Ukrajině. Ptám se: Kde to bude zítra?

Takže jednání ano, ale mám takové mrazení, že se zlu nakonec opět v něčem ustoupí. A to může být i pro nás jednou smrtící. Z historie jsme se v tomto případě vůbec, ale vůbec nepoučili.