Vědecká práce, a obzvlášť ve vašem oboru, je pro naprostou většinu populace málo známá. Můžete proto na úvod přiblížit, co konkrétně bylo a je předmětem vašeho vědeckého bádání?
Měla jsem štěstí, že už během studia jsem dostala nejlepší školu v neurovědním výzkumu od doktora Jana Bureše, našeho otce moderních neurověd. Moc jsem se tehdy pro tento směr nadchla. Tak se stalo, že jsem krátce po studiu vytvořila malý kolektiv stejně nadšených spolupracovníků. Štěstí se na nás usmálo i ze Spojených států získaným tekutým iontoměničem. Díky tomu jsem s kolegy, fyzikálním chemikem Norbertem Křížem, elektroinženýrem Evženem Ujcem a doktorem Ladislavem Vyklickým dokázali přijít se zcela unikátní technikou, kdy jsme pomocí skleněných mikroelektrod, naplněných tímto iontoměničem, mohli měřit změny koncentrace iontů uvnitř a vně nervových buněk v tzv. extracelulárním prostoru.
Svoji unikátní práci jsme tehdy publikovali v nejlepším odborném anglickém časopise. Brzy jsem přišla na to, že je možné měřit i pohyb iontů v mozku, které se v něm normálně nevyskytují. Podařilo se mi zjistit, že pokud se aplikují a měří jejich difúze, je možné řešením běžné rovnice o třech neznámých vypočítat, jak je prostor mezi buňkami veliký, nebo že je v případě mozkové mrtvice malý, dále jaké jsou mezi buňkami překážky například u Alzheimerovy choroby a jak rychle jsou ionty a jiné látky z okolí buněk odstraňovány.
Pro co konkrétně měl tento objev tak velký význam?
Především pro vysvětlení mechanismu, tehdy nově navrženého nesynaptického neboli „bezdrátového“ přenosu signálů v mozku a poruch tohoto přenosu. Tento typ přenosu právě charakterizují difúzní parametry, které jsme byli schopni, v té době jako jedno z pouhopouhých tří pracovišť na světě, měřit! Uvědomuji si, že pro laika to všechno zní velmi složitě a možná i nezáživně. Technika je to skutečně velmi komplikovaná, ale stále jsme unikátní v jejím využití. Následně se naše nálezy dostaly do učebnic neurofyziologie. Bádali jsme však dál a ukázali jsme, že během mnoha onemocnění je poškozena funkce mozku a míchy změnami v mikroprostředí nervových buněk. S tím úzce souvisel další výzkum, který jsem prováděla se svým tehdejším žákem, dnes docentem Alexandrem Chvátalem, funkce tzv. gliových buněk.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník