Jsou Češi rasisté?

Budeme-li za rasismus považovat jakýsi pocit nadřazenosti, který stereotypizuje předsudky a netolerantnost se všemi jejími projevy, tak pro jistou část populace bude odpovědí ano. Podle statistik údajně kolem 30 % populace, spíše starších ročníků žijících hlavně mimo Prahu. Není to nic nového. Xenofobie, intolerance a předsudky se přece objevují v určitém vzorku každé populace na této planetě, tak proč by ne v Česku?

Myslím si, že vrcholu otevřenosti a jakési multikulturní akceptace jsme, s výjimkou vztahu k Romům, dosáhli někdy v první dekádě 21. století. Člověk tmavé pleti býval vnímán jako zahraniční student, diplomat nebo byznysmen, případně sportovec nebo umělec. S příchodem migrační krize došlo k radikální změně onoho „cool image“ a bylo za zásadního přispění sdělovacích prostředků nahrazeno děsivou představou o nebezpečném individuu z uprchlického tábora. Narativ ve veřejném prostoru zhrubl, a i když migrační krize pominula, strach a nedůvěra zůstaly.

Tedy s výjimkou mladých. Mladší generace to všeobecně vnímá jinak, především díky větší osobní zkušenosti, třeba ze školy nebo ze sociálního prostředí, ale i díky vlivu sociálních sítí. Ať se nám to líbí, nebo ne, Česko se zkrátka postupně stává barevnějším. Bylo by naivní si myslet, že k tomu v dnešním hyperglobálním světě nedojde. 

Proč jste se po Africe nevrátil domů, do Bruntálu, a žijete ve Španělsku?

Předně si musíme říct, že z Bruntálu jsem odešel už v roce 1998, kdy jsem narukoval na vojnu v Přáslavicích. O rok později jsem podepsal závazek profesionální služby, především proto, abych se nemusel vrátit zpátky na sever. Jde sice o malebné městečko pod horami, ale příležitosti k růstu tam byly velmi omezené, takže jsem využil nabízené možnosti převelení do Prahy a zůstal raději v armádě. V Praze jsem žil dalších sedm let, až do svého odchodu do Nigérie. Když se dnes tu a tam do Česka vracím, jezdím hlavně do Prahy a svůj bruntálský původ uvádím spíše jako perličku.

Co se týče přesídlení do Španělska, šlo jednoznačně o lásku na první pohled. Podnebí lehce připomínalo to africké, na které jsem si už zvykl, tedy hodně sluníčka a bez dramatických změn souvisejících se střídáním ročních období. Zároveň jsem tady vnímal pocit bezpečí, ale taky velkou uvolněnost, vstřícnost a životní radost mezi lidmi. Navíc, když jednou překonáte psychický blok a někam přesídlíte, všechny následující přesuny jsou už mnohem jednodušší. Vaše emoční vazba na rodnou hroudu se otupí a vám dojde, že je to hlavně myšlenkový konstrukt. Domov si můžete vybudovat kdekoliv, kde je vám fajn. Jazyk a integrace už jsou vlastně jen zábavné výzvy, se kterými se časem popasujete.

Pracoval jste pro českou armádu. Jak vnímáte současné dění v ní?

V armádě jsem prožil mládí, takže můj vztah k ní je velmi nostalgický. Můj názor tak může být lehce zkreslený a navíc nemám přístup k jiným informacím než k těm mainstreamovým. Myslím, že směřování, které se snaží prosazovat generální štáb, odpovídá tomu, že v jeho vedení jsou srdcaři oddaní svému poslání. Alespoň to na mě tak působí a utvrzuje mě v tom i profil náčelníka generálního štábu. Působení ve speciálních silách v člověku vytvoří zcela unikátní mindset, tedy mentální nastavení, které pracuje s jinými hodnotovými veličinami, než na jaké jsme zvyklí v civilu.

Navíc je zjevné, že ruská invaze na Ukrajině byla ledovou sprchou i pro české politiky, a že vlastní obranyschopnost už není opomíjenou Popelkou na okraji politických zájmů. Fakt, že současnou situaci strachu a nejistoty využívají média, aby honbou za senzacemi vytřískala co nejvíce sledovanosti, je věc druhá. Věc třetí je, zdali mediální masáž neslouží ještě k jinému, komplexnějšímu účelu. Soudím, že se to v brzké době dozvíme. Je to však pouze můj laický názor.

Sledujete současnou situaci v Česku; co si o ní myslíte?

Asi totéž, co většina lidí. Ač zpovzdálí, přesto vnímám, jak je společnost rozdělená, i to, jak se mnoha běžným lidem daří stále hůř. Společnost prostupují obavy, únava a z postupného rozčarování se rodí pocit zmaru. Imaginární světlo na konci tunelu je v nedohlednu a současná extrémní nedůvěra ve vládu to odráží vcelku jasně.

Všímám si, jak sílící tlak z Bruselu plíživě zavádí jakousi novou normalizaci, která lidi dostává pod stále větší kontrolu ve jménu věcí, kterým bychom se před deseti lety od srdce zasmáli. Atmosféra začíná být podobná té, kterou máme mnozí v paměti z předrevolučních dob. Češi mi navíc přijdou dlouhodobě spíše skeptičtí, tedy alespoň ve srovnání s jinými národy, což jim jejich situaci příliš neusnadňuje. Covid, Ukrajina, energetická krize a teď obavy z dopadů Green Dealu, to všechno během pouhých pěti let. Pak nemějte blbou náladu.

Jak vzpomínáte na rodné Česko?

S Českem jsem stále spoután jak díky rodinným vazbám, tak i prostřednictvím mých knih. Znamená to, že ČR minimálně jednou ročně navštívím a snažím se udržovat osobní i pracovní vztahy. Navíc, ve Španělsku vedu realitní kancelář a velká část naší klientely, která se zajímá o koupi investičního bytu nebo domu v Malaze a okolí, je česká.

Mám od nich zajímavou zpětnou vazbu k situaci v Česku. Zajímavostí je, že ač dříve byly motivací ke koupi nemovitosti hlavně teplé podnebí, pláže, vysoká kvalita života, nízké pořizovací náklady nebo zajímavé výnosy – tak dnes stále víc klientů uvádí jako klíčový motiv strach z války. Říkají, že jeden nikdy neví a že chtějí mít rezervní plán pro život, co možná nejdál od Ukrajiny. Přijde mi to pochopitelné a velmi rozumné, ale zároveň mě to dost děsí.