Dá se odhadnout, co je hybatelem dění v posledních týdnech plných vzruchu, a to počínaje návštěvou dalajlámy v Praze, přes prohlášení ústavních činitelů k Číně, nevyznamenání příbuzného ministra kultury, až k alternativní oslavě 28. října na Staroměstském náměstí, co českou společnost momentálně tak trápí?

Neptejme se co, ale položme si otázku, kdo je hybatelem této vzrušené doby. A když nepatříme k lidem, kteří trpí ztrátou paměti, vzpomeneme si na různé akce, které měly stejného jmenovatele a s různými drobnými obměnami i stejné protagonisty. Tím jmenovatelem byla nespokojenost s volebním uspořádáním, těmi protagonisty byla kulturně-mediální fronta, doplněná neúspěšnými politiky. Impuls 99, Děkujeme, odejděte, krize v České televizi, neustálé dehonestace, sice lidem zvolených, ale Frontě znelíbených politiků prostřednictvím televizní obrazovky ČT, nátlak na změnu volby prezidenta a tak dále.

Obávám se, že lid obecně netrápí nic natolik závažného. Frontu však ano. Jak zpívá Jarek Nohavica ve své nejnovější písni: „Pánbůh ztratil vliv, nic není jako dřív …“ Pánbůh se s tím jistě vyrovná, Fronta však nikoliv. Její vliv byl za dob Václava Havla velký, nebo se alespoň domnívali, že velký je. Pozvánky na Hrad jim dodávaly pocit důležitosti. Dnes jsou pouze k smíchu. Se svým patosem, výzvami a peticemi jsou ve stejné pozici jako komunističtí papaláši před pádem režimu.

Z reakcí na většinu zmíněných akcí bylo patrné, jak jistá část společnosti až nenávidí prezidenta Miloše Zemana, jehož někteří demonstranti přinesli na Hradčanské náměstí znázorněného jako exkrement. Dá se čekat, že v příštích týdnech přerostou protesty proti němu až v násilnosti? A co když se proberou i Zemanovi příznivci a pojmou obranu prezidenta poněkud ostřeji? Pokud ano, jak zabránit takovému scénáři?

Miloš Zeman není jen prezident, ale především je člověk, jehož lidská důstojnost byla mnohokrát pošlapána, a často mnohem více, než výše zmíněným zobrazením. Václav Havel měl také své chyby, ale zatímco on je zbožšťován, Miloš Zeman je neustále zesměšňován. Nemůžeme po něm chtít, aby se držel přikázání „ty po mně kamenem, já po tobě chlebem“.  A čím více je Miloš Zeman upřímný k novinářům, tím větší nenávist vzbuzuje, protože jeho chyby jsou zdůrazněné až do olbřímích rozměrů. Chtějme po médiích, aby se nepoužíval dvojí metr.

Jistě bychom mohli hovořit o hraně únosnosti, kterou pan prezident překročil, ale to bychom museli věřit „hlídacím psům“ demokracie, že se vše událo tak, jak nám interpretují.  Ti psi nahlas blafají, ale jejich štěkot má dnes nulový kredit důvěry. 

A protože Fronta je již notoricky známa a její akce spíše normální lidi odpuzují, nepředpokládám, že by Zemanovi příznivci přešli do nějakého přímého útoku, který by dokonce mohl přerůst ve fyzické násilí.  Nechají komedianty se vydovádět a v roce 2018 jim zase zvolí Miloše Zemana prezidentem. Vůbec bych se nedivila, kdyby to bylo hned v prvním kole. 

Co si myslet o svévoli ministra kultury Daniela Hermana, který se sešel oficiálně s dalajlámou, což nečiní ani politici žádné ze západních zemí? Ale nebylo pak přehnané to prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů?

Samozřejmě, že se měl ve své funkci řídit územ, který vláda přijala, a setkání s dalajlámou měl pojmout jako soukromé. Mimo jiné musím poukázat na skutečnost, že ministra kultury nemůže dělat člověk, který svého příbuzného zcela nelidsky a nekulturně vodil jako cvičenou opici po všech akcích, aby se mohl politicky zviditelnit. Takovému ponížení bych beze studu nevystavila ani svého nepřítele.

Prohlášení ústavních činitelů budou lidé chápat různě, a pokud to budou cítit jako přehnané, jistě se to projeví v parlamentních volbách. Hranice mezi státností a servilitou se v tomto případě velmi těžce jednoznačně určuje. Zemědělci, kteří se připravovali na odbyt svých produktů do Číny, budou pravděpodobně tvrdit, že vládní činitelé mohli udělat více, než vydávat prohlášení, Fronta, která nevyrábí a žije především z veřejných peněz, bude tvrdit, že je to projev malosti a servility.

Europoslanec Jan Zahradil rozvinul úvahu, že se pod ministrem Hermanem kývala židle, lidovci se ho chtěli zbavit, tak rozpoutal případ s dalajlámou. Při něm ho podpořil i Andrej Babiš a spousta lidí 28. října na Staroměstském náměstí, a tak se stal de facto neodvolatelný.  Může v důsledku těchto kroků a vyjádření najít sociální demokracie cestu k prezidentovi, s nímž má v otázce Číny absolutní shodu?

Pan Zahradil má pravdu v tom, že Herman bude nyní de facto neodvolatelný. Fronta v něm našla svého převtěleného Havla a Herman se bude nějakou dobu hřát na výsluní. Jak znám politiky, nikdo nebude mít odvahu svatému Hermanovi sundat z bezectné hlavy jeho svatozář. Je docela možné, že se pod Hermanem houpala židle, neboť vedle Dana Ťoka ho považuji za kompetentně nejhoršího ministra této vlády. Čehož si musel všimnout i bezesporu chytrý člověk Luděk Sekyra, který lidovce drží na zlaté uzdě.

Předpoklad, že by sociální demokracie v nastalé situaci mohla najít cestu k prezidentovi, to bych opravdu nesdílela. Obávám se, že Sobotka toho nebude schopen a sociální demokracii hrozí podobný osud jako ODS. To nahrává Andreji Babišovi.