Jeden z nejznámějších politických filozofů, Francis Fukuyama, spoluzaložil a vede odborný časopis The American Interest. Na jeho stránkách před časem napsal, že Západ nemá zájmy v sektářských válkách, jež mezi sebou na Blízkém a Středním východě vedou šíitské a sunnitské bojůvky. Fukuyama kritizuje to, co považuje za přemrštěnou americkou reakci na teroristické útoky v roce 2001. Podle něj by se politika Západu měla inspirovat v historické strategii britského impéria ve vztahu k Evropě v 19. století, takzvaném zámořském vyvažování (offshore balancing) – zadržovat ty nejhorší hrozby a vyvažovat síly tak, aby ani jedna strana neměla dlouhodobě navrch. V rozhovoru jsme se dotkli i situace na Ukrajině, kterou Fukuyama bedlivě sleduje a je v kontaktu s aktivisty z ukrajinské občanské společnosti. Politolog připustil, že by Západ měl Ukrajince v jejich boji proti Ruskem inspirované a financované agresi vyzbrojit, domnívá se ale, že by Západ měl Kyjevu hlavně pomoci nastartovat ekonomiku a vybudovat fungující státní aparát, který by skoncoval s rozsáhlou korupcí. Toto je druhá část ze série tří rozhovorů s Fukuyamou.

První část rozhovoru s Francisem Fukuyamou je k dispozici ZDE.

Vy jste podporoval Baracka Obamu. Jak byste hodnotil jeho práci?

Jsou různé způsoby, jaký zanechat prezidentský odkaz a jak tento odkaz hodnotit. Jeho nejdůležitější položkou asi je zákon o zdravotní péči, Obamacare, který byl významným úspěchem. Sice doháněl republikány k šílenství, ale myslím, že nebudou schopni jej zrušit. Zdravotní pojištění se stává čím dál tím víc věcí, kterou lidé budou očekávat. Myslím, že proces, kterým jsme se dopracovali k návrhu zákona, byl velmi problematický a zákon samotný, způsob jeho vytvoření, má spoustu problémů, ale to jsou věci, které lze postupně napravit. V zahraniční politice je Obama, myslím, zklamáním, ale také si myslím, že odráží hodně z pocitů amerického národa. Po dvou velkých válkách na Středním východě, myslím, není nikdo, kdo by do toho chtěl znovu skočit. Jeho instinkt pro zahraniční politiku – ve druhém období více než v prvním – není úplně zdravý. Mohl reagovat daleko silnějším způsobem na události, ke kterým došlo na Ukrajině nebo Středním východě.

Máte na mysli rétorickou sílu? Nebo si představujete nějakou vojenskou akci, například v Sýrii?

To jsou dvě různé otázky. Opravdu nevím, jak bychom mohli intervenovat v Sýrii, aby to pomohlo. Dodnes se domnívám, že ten konflikt je složitý a cíl zbavit teď Asada moci je svým způsobem pomýlený. Pokud nevíte, jakou tam teď podpořit a upevnit mocenskou sílu v tak velkém mocenském vakuu, myslím, že by nikdo neměl mluvit o vojenském zásahu. To je fakt, který republikáni nestrávili. To je poučení ze zkušenosti Iráku a Afghánistánu, a sice že ten velký problém je otázka budování státu. Musíte být schopni ustanovit státní orgány v místech, kde máte státní kolaps jako v Iráku či v Afghánistánu. Bez ohledu na miliardy dolarů, které jsme utratili, a stovky tisíc vojáků, které jsme nasadili, ani jedna z těch zemí nemá skutečný stát (ve smyslu státního aparátu), který dokáže uplatňovat pravomoci a chránit své teritorium. Tudíž když prezident říká, že když nevíme, jak tohoto dosáhnout, tak se do toho nemáme pouštět, má pravdu. To je v zásadě správná politika.

Co tedy měl udělat jinak ohledně Ukrajiny?

Ohledně Ukrajiny jsem pro, abychom jí poskytli vojenskou pomoc. Tamní problém nespočívá ve státním kolapsu; je to agrese ze strany jiného státu, velmi dobře organizovaného. To je něco, co známe mnohem důvěrněji, něco, v čem jsme mohli projevit svou sílu více. Současně si nemyslím, že podporovat Ukrajinu vojensky je tím hlavním řešením tamního problému. Hlavním problémem je ukrajinská ekonomika a tam si myslím, že by USA a Evropa jako celek měly dodávat daleko větší podporu, sehnat finance, aby se z Ukrajiny stalo životaschopné místo. Ale opravdu si myslím, že vojenská pomoc mohla být součástí celkové situace; tak by se Putinovi a Rusům zvýšily náklady jejich agrese. 

To je rozumné hodnocení. Ale jak napravíte zkorumpovaný, rozpadající se stát, jakým Ukrajina byla i za vlády takzvaných reformátorů Juščenka a Tymošenkové?

To je vlastně hlavní předmět práce, kterou jsem dělal posledních několik let. My, zvláště Američané, když přemýšlíme o demokracii, myslíme především s ohledem na omezení státu: ochranu práv jednotlivce a omezení státní moci. Nemyslíme adekvátně na to, jak vybudovat státní orgány a pravomoci v demokratickém systému, tak aby se dalo vládnout náležitě. Tak po oranžové revoluci, když se dostal k moci Juščenko, si většina Američanů oddechla. Řekli si, fajn, práce je hotová, a nevěnovali žádnou pozornost a asistenci vládě, aby mohla dobře vládnout. A hned tu bylo hašteření mezi Tymošenkovou a Juščenkem, a nic se nedělalo s korupcí. Jedna z věcí, do kterých jsem byl zapojen od začátku povstání na Majdanu, bylo snažit se přesvědčit aktivisty z občanské společnosti, které na Ukrajině znám, aby opustili občanskou společnost a vstoupili do vlády.

Vlastně to někteří udělali jako Sergej Leščenko a Mustafa Najm. Já to vidím tak, že nemůžete napravit vládu, pokud v ní nejsou noví lidé, kteří nejsou zkorumpovaní, chtějí ji reformovat a snaží se to udělat zevnitř. Samozřejmě že čelí obrovskému odporu vůči takové snaze; ale to je ta transformace, ten přechod, ke kterému po roce 2004 nedošlo.

I v Polsku nebo Česku, které jsou mnohem úspěšnější, to je dodnes obrovský problém, který připravuje demokracii o legitimitu. Máme u nás nové populisty a někdy jsou u moci miliardáři, kteří zneužívají neřešení problému korupce, aby se po něm vyvezli do vlády. Dovolte mi však pokračovat s tématem Obama a jeho hodnocení. Co si myslíte o dohodě, kterou uzavřel s Íránem?

Jsem pro ni. Myslím, že Írán je blízko k získání jaderných zbraní tím či oním způsobem. Nevím, zda podmínky dohody dodrží. Avšak s ohledem na jejich vnitřní politiku: podstatná část této země by se ráda znovu začlenila do normálního okolního světa. Samozřejmě společnost je rozdělena na konzervativce a na Západ mnohem více orientovanou městskou střední třídu. To je nakonec jediná naděje pro vývoj Íránu, že se střední střída dostane k moci. Zdá se mi, že dohoda přinejmenším oddálí jejich pokus získat (jadernou) zbraň. Jedinou poctivou alternativou k podepsání dohody by byla vojenská operace, o které si nemyslím, že by probíhala extra dobře. Představa, že jsme mohli udržovat režim sankcí, či je dokonce zpřísnit, je pouhou fantazií. Číňané a Rusové odejdou, jakmile odejdeme my; a celý sankční režim se rozruší. Takže dohodu můžeme aspoň vyzkoušet. Možná nebude fungovat, ale můžeme to zkusit.